Díky letošnímu vývoji počasí snad není dne, kdy by se v médiích a vyjádřeních politiků neobjevil apel na potřebu cíleně řešit prevenci rizik sucha v naší zemi v budoucnosti. V terénu to ale vypadá úplně jinak.

Zdaleka přitom nejde jen o oblast vodohospodářství, tedy podmínek a regulí pro zásobování obyvatel ČR pitnou vodou a požadavků na čistotu odpadních, odlehčovaných, šedých a všech možných jiných vod, které v řadě případů postrádají normální, selský rozum. Tady se přitom dají některá legislativní opatření ještě pochopit, protože jde o vody využívané a používané člověkem. Co lze ale pochopit jen stěží, je přístup úředníků k záměrům vybudovat na vlastních pozemcích záchytné nádrže na vodu, lokální rybníky a rybníčky a obecně ke všem aktivitám, jejichž výsledkem by mělo být vyšší než současné zadržování vody v krajině. Zásadní překážkou je k tomu stále otrocky uplatňované znění stavebního zákona, který se sice má údajně měnit, otázkou je ale kdy a jak. K tomu přitom již v minulosti ministr zemědělství Miroslav Toman opakovaně uvedl, že k vybudování malého rybníku na vlastním pozemku bude stačit jen ohlášení takového záměru. Pravda, v legislativě to zatím oficiálně zakotveno není, přesto je přístup úředníků především na stavebních úřadech naprosto nepochopitelný.

Ti se totiž, jak dokazují stovky a tisíce případů posuzování žádostí o obnovu nebo vybudování rybníku či jakékoli drobné vodní plochy, takovými žádostmi v praxi ani nezabývají. Hned při prvotním kontaktu žadatele v drtivé většině případů při podání žádosti konstatují, že takovou stavbu (protože rybník je stavba) není možné z různých důvodů realizovat.

Některé důvody jsou přitom opravdu úsměvné a jdou nejen proti zmíněnému zdravému selskému rozumu, ale i proti už i politicky deklarovanému záměru zadržovat více vody v krajině i fyzikálním zákonům. Pro ilustraci jen dva z uvedených tisíců příkladů. První, který spočívá v zákazu stavby vodní plochy z toho důvodu, že by tím bylo narušeno desítky let nefunkční odvodňovací zařízení vybudované za socialismu, k němuž se navíc ani nikdo nehlásí a ke kterému obvykle v takových případech chybí dokumentace. Takže zařízení nenarušíme a vodu nezadržíme. Druhý případ je ještě absurdnější. Jde o již vybudované, ale prázdné rybníky, které nelze napustit, neboť nebyly zkolaudovány a zkolaudovány přitom nebyly proto, že jsou propustné. Samozřejmě, u rybníku s hrází, skrz kterou uniká voda, a který stojí třeba nad nějakou obcí, je požadavek na nepropustnost oprávněný. Jde-li ale o plochu v nějakém „ďolíku“, v zemědělské krajině, pak je požadavek na nepropustnost logická hloupost. Drobné vodní plochy včetně rybníků potřebuje naše krajina mimo jiné i kvůli tomu, aby se v nich zadržená voda vsakovala do půdy, a dotovala tak například místní lokální zdroje podzemních vod, takže propustnost je naopak žádoucí.

Základním principem posuzování činnosti člověka v krajině vždy bylo, a doufejme bude (protože aktuálně není) volba takových řešení, která vycházejí z jedinečnosti a specifik té které konkrétní lokality. Takový přístup ale (nejen) na stavebních úřadech chybí, a také proto je krajina dnes v takovém stavu, že je její jinak značná odolnost vůči projevům počasí zásadně poškozena. To ale nezmění proklamace politiků, ale konkrétní lidé s konkrétními kompetencemi a přístupy. Ty je třeba změnit, nebo, v řadě případů, vyměnit.

Naše voda – Petr Havel, ilustrační foto Naše voda – Nina Havlová