Z výsledků studie mezinárodního týmu, který čtyři roky na Islandu měřil obsah plynů ve vodě vytékající zpod ledovce, vyplývá, že se pod ledovou pokrývkou tvoří metan. Píše o tom populárně-vědecký server osel.cz.

Sólheimajökull je jeden z mnoha ledovců na jihu Islandu. A jak už to tak u ledovců bývá, v létě taje. Kolektiv vedený R. Burns z University of Lancaster, zjišťoval obsah plynů ve vodě vytékající z ledovce, aby spočítal, kolik ho z tohoto zdroje uniká do atmosféry. Ukázalo se, že ve vodě je rozpuštěno hodně metanu. Protože se ledovec nachází poblíž vyhaslé sopky, v souladu s occamovou břitvou, se nabízelo vysvětlení, že je dítkem zbytkové sopečné aktivity. Nejspíš proto si dosud nad přítomností metanu ve vodě z ledovců těžkou hlavu nikdo nedělal. Teď ale výzkumníci provedli něco, co kdyby nevyšlo, vyznělo jako zbytečné mrhání prostředků. Nechali provést rozbor plynů pomocí izotopové analýzy, a to jak z vody, tak ze vzorku ledovcového podloží. Izotopová analýza uhlíku v molekulách plynu je komplikovaná a drahá, nicméně dovede rozlišit, zda je plyn  původem  „bio“, nebo „geo“.  Většina metanu se ukázala být produktem biologickým. Sopka se tedy z nařčení hlavního viníka, elegantně vysmekla.

Pokud ledovce dokážou být významnými producenty metanu, byť jen zprostředkovaně prostřednictvím mikroflóry v podloží, náš pohled na ně zasluhuje změny. To, že ledovce fungují jako čepice, pod kterými je tepleji, se vědělo. I to, že jejich příkrov brání přístupu kyslíku. Nějak jsme ale podcenili vytváření vhodného anaerobního prostředí pro tvorbu metanu. A jak se nyní ukazuje, někde půjde o hodně vhodné podmínky. Autoři článku jakoby předvídali argument, že na Islandu, kde experiment prováděli, jsou specifické podmínky a že tamní sopky vytváří pod ledem k produkci metanu specifické prostředí. Proto ve svém článku uvádějí, že o zaledněné oblasti, teplotně a výživově vhodné pro metanogenní mikrobiální komunity, není ve světě nouze. V tom jim poslední dobou jiné týmy dávají za pravdu. Dokonce i v Antarktidě, především v její západní části, rostou důkazy probíhající geotermální aktivity jak houby po dešti.

Měření probíhalo na ledovci Sólheimajökull. Na mapě je dlouhý jen asi deset kilometrů a na šířku má několik set metrů, přičemž vodu svádí z povodí 78 km2. Autoři v článku v časopisu Nature uvádějí, že z toho, co naměřili, vyplývá, že v letním období ledovec  produkuje 48 tun metanu za den, z čehož se ho do ovzduší dostává 41 tun.

K čemu dojde, když ledovec roztaje? Takové odpovědi se autoři vyhnuli. V duchu hesla chytrému napověz, ale jistou představu nabídli. Odkazují na poznatky jiných geologů a nastínili tento scénář. Ztenčováním vrstvy ledu klesne tlak vyvíjený na podloží. To se odrazí v něčem, co si můžeme představit jako slabé probouzení sopečné aktivity. Výsledkem by měl být nárůst produkce plynů i zvýšení teploty pod zbytkem ledovce. Úbytek ledu odspodu se tím urychlí a proces se odrazí ve vyšší produkci metanu z dané lokality. Důležitou poznámkou v jejich prognóze zvýšeného uvolňování  metanu do ovzduší, je slůvko „dočasně“. Laicky řečeno, jakmile ledovec roztaje do té míry, že začne připomínat ementál s dírami až k zemi, vzniklými otvory začne do podloží pronikat vzduch a anaerobům odzvoní hranu. Mikrobiální komunita přejde na aerobní hospodaření a místo biogenního metanu začne produkovat oxid uhličitý. Tedy něco, co je ve srovnání s metanem 28krát menším zlem. Ani produkce oxidu uhličitého by neměla být velká. Sundání „ledové čepice“ by znamenalo ochlazení a biologické procesy v půdě by se výrazně zpomalily. V řeči klimaaktivistů: „ledovec přestane škodit“.

Jak i pan prezident říká „tuna sem, tuna tam“, lepší bude, když si produkci ledovce porovnáme s produkcí chovatelů, které klimatologové označují za jedny z největších hříšníků globálního oteplování. V pomyslném žebříčku zloduchů se propracovali dokonce i před těžební a plynárenský průmysl. Dostrkaly je tam výsledky bilančních pokusů. To jsou ty, které se provádí v hermeticky uzavřených klecích, kde se sleduje jak „anus“, tak „os“ a pozornosti fyziologů neunikne ani pšouk. Z takových měření vyplynulo, že dojnice o hmotnosti 650kg denně vyprodukuje okolo 400 litrů metanu (některé prameny uvádějí, že v době laktace to je až 500 až 700 litrů). V hmotnostním vyjádření můžeme počítat s tím, že v průměru kráva denně „oteplí“ planetu třemi sty gramy a 70kg prase třemi a půl gramy metanu.

Článek, o němž se zde píše, a pod nímž je podepsán tucet autorů, v záplavě přívalu jiných zpráv zcela zapadl. Doufejme, že ne na dlouho a že na něj konsenzus klimatologů nějak zareaguje. Už proto, že v modelech změn klimatu je to právě metan, který hraje jednu z nejvýznačnějších rolí. Modely jsou základem prognóz a opatření, která mají oteplování a tání ledovců bránit, jak jen to půjde. Nejedná se tu tedy jen o zde zmíněnou snahu daňově postihovat zemědělce a potažmo i nás spotřebitele cenou masa na pultech. Horší je, že z vybraných prostředků od daňových poplatníků by se měly financovat projekty, jichž geoinženýři představili celou řadu. Tím, že glaciologové za přispění fyziků odhalili ledové hráče na poli globálního oteplování s jinou funkcí, než jakou jsme jim přisuzovali, vyvstal prognostikům klimatu úkol – zahrnout tento poznatek do svých modelů. Nejspíš se to odrazí i v doporučovaných opatřeních. Pokud si klimatologové budou stát za svým, že metan je tím, co nás a planetu výrazně ohrožuje, tak poznatek z Irska nutně musí nastolit otázku, jestli se nejsnáz urychleného snižování produkce metanu nemůžeme zhostit tím, že některé ledovce pomůžeme likvidovat. Možná není daleko doba, kdy původně stříbrné fólie začneme potichu přetírat na černo.

Zdroj: www.osel.cz, (redakčně kráceno), Literatura: R. Burns et al, Direct isotopic evidence of biogenic methane production and efflux from beneath a temperate glacier, Scientific Reports (2018). DOI: 10.1038/s41598-018-35253-2 Vývoj stavů hspodářských zvířat, ČSU,2018  https://www.czso.cz/csu/czso/soupis-hospodarskych-zvirat-k-1-4-2018, Agronavigátor  http://www.agronavigator.cz/service.asp?act=print&val=74841, foto (ledovec Sólheimajökull je jen deset kilometrů dlouhý, snadno dostupný, a tak se z něj stala turistická atrakce. Pokud jej budete chtít spatřit na vlastní oči, stačí zajet 7 kilometrů východně od Skógaru, silnicí ze Sólheimajökulsvegur, číslo 221, autor mapy: GoogleMaps