Od dob podepsání Montrealského protokolu se lidstvo snaží úbytku trikyslíku ve stratosféře zamezit. A jsme v tom úspěšní. Hodnoty se pomalu vrací k normálu, jak připomíná populárně-vědecký server osel.cz.

Ze studie provedené Američany na University of Colorado Boulder, jejíž výsledky otiskl časopis Geophysical Research Letters, ale teď vyplynulo, že to byl právě úbytek ozónu, který v posledních třiceti letech navyšoval sněžení v Antarktidě a přispíval k obnově tamních ledovců. Co teď s tím?

V minulých dnech se na konferenci o klimatu COP24 sešla v polských Katovicích klimatologická špička. Kamenem úrazu závěrečného protokolu se stala pravidla uplatňování pařížské dohody z roku 2015 a mezinárodní trh s emisními povolenkami. Nejspíš k tomu přispěl fakt, že prognózy Mezivládního panelu OSN pro změnu klimatu (IPCC) čelí v poslední době řadě výtek. Zvláště kvůli nesrovnalostem ve vysvětlování klimatických změn antropogenními emisemi skleníkových plynů.

K zatvrzelým kritikům patří tradičně Jihoameričané, například agrobiolog Albrecht Glatzle z INTTAS, Loma Plata. Přidávají se ale i severoameričtí výzkumníci. Parta vedená Benjaminem Houltonem z UC Davis letos upozornila na špatné předpoklady dostupnosti dusíku, který je stěžejním prvkem pro ukládání uhlíku a tím i hybatelem v prognóze klimatu. Odhalený zdroj dusíku v podloží, s nímž se nepočítalo, má prý na to, aby změnil představu absorpce a ukládání emisí CO2 z fosilních paliv. Dle autorových slov to má mít vliv na ukládání uhlíku a to: „větší, než kolik si kdo dosud uměl představit“.

Tým Christophera Fielda ze Stanfordu zase upozorňuje na to, co vešlo v známost jako dusíkový paradox. Předvídá v něm jinou reakci lesů na oteplení, než jak jsme si jí představovali. Provokovat nepřestávají ani glaciologové z University of Lancaster. Ti před měsícem na poměrech v Irsku ukázali, že ledovce, místo aby oteplování klimatu bránily, tak některé k němu svou produkcí metanu v podloží napomáhají. Ne tak dávno pozlobil klimatology i tým z Cardiffské a Stockholmské university. Změřili, kolik metanu produkují mlži na mořském dně a tím z nich podle stávajících norem udělali velkoproducenty oteplovacích plynů, s nimiž se chovatelé hospodářských zvířat jen těžko mohou rovnat.

V loňském roce s metanem přitvrdil i americko-australsko-novozélandsko-britsko-francouzský  tým vedený Vasilijevem V. Petrenkem z University of Rochester. Předpokládané uvolňování metanu ze starých zdrojů uhlíku doslova znevážil. Dnešní oteplování i úbytek ledovců je podle něj srovnatelný s tím, co se na Zemi dělo v době zvané Dryas. Jinak řečeno teplotní změny, které označujeme za antropogenní oteplování, tu již kdysi byly i „horší“ a s metanem se nic moc nedělo. Proto i nyní předpokládané velké uvolňování metanu do atmosféry ze starých zdrojů uhlíku je krajně nepravděpodobné. Takový závěr je ale v příkrém rozporu s alarmisty, kteří permafrost označili za „metanovou bombu“.

Jedno z největších překvapení ale připravil klimatologům sám Amazonský prales. Ukázal se totiž být větším producentem oteplovacího plynu metanu, než s jakým se u něj počítalo.  Mají-li výzkumníci z Open University Walton Hall pravdu, tak ho do atmosféry vypouští každoročně 15,1 až 21,2 milionu tun. Tedy více než čím přispívají všechny oceány dohromady. Pro klima-modely se tak „zelené plíce planety“ staly přítěží. S jistou dávkou sarkasmu k našim neznalostem, sami autoři objevu začali Amazonii místo plic častovat poněkud méně lichotivou částí těla.

Ani v týdnu konání konference nedali poťouchlíci klimatologům pokoj.  O rozruch se tentokrát postarali meteorologové Jan Lenaerts z UC Boulder a Jeremy Fyke z Los Alamos National Laboratory a Goddard Space Flight Center. Zveřejnili výsledky, které  vrhají poněkud jiné světlo na Montrealský protokol přijatý v září 1987. Je prováděcím protokolem Vídeňské úmluvy o ochraně ozónové vrstvy (z března 1985 podepsaného ve Vídni) a je věnován vypouštění látek poškozujících ozonovou vrstvu. Na jeho základě se zakázala výrobu a používání látek snižujících množství ozonu. To je bezpochyby chvályhodný počin, který nás chrání před UV zářením, nicméně z pohledu těch, co mají na srdci vývoj klimatu, se to nyní musí jevit jinak. Pokud měření NASA nelže, tak úbytek ozónu, tedy to, co se nám podařilo zvrátit, ve skutečnosti  sněžení antarktické ledovce posilovalo. Zjednodušeně řečeno, ozonové díry by podle nových poznatků měly být obnově ledovců ku prospěchu. Naše snaha chránit planetu změnou chladiva v ledničkách paradoxně přispěl ke zvyšování hladiny oceánů.

Závěr

S rostoucím množstvím nepřesností, nejasností a absurdit se chtějí poprat na Caltech(u). Podle Roberta Perkinse je slabin ve stávajících předpovědí vývoje klimatu tolik, že je třeba s tím něco začít dělat. Za nejkritičtější považují proměnné zohledňující vliv vodních par a turbulence. Nejistoty stávajících předpovědních modelů hodlají zmenšit dvakrát. K tomu je prý ale nutné Klimatický model začít budovat od základu, zcela znova. Stejného názoru jsou i americké námořní síly a NASA a společně vytvořili konsorcium pro modelování klimatu (Climma Modeling Alliance). Američané to s předpovídáním budoucnosti nejspíš myslí vážně. Jejich projekt CliMA již posvětila Národní vědecká nadace (NSF), což je vládní agentura odpovědná za financování základního výzkumu. Pokud rozpočet USA nezkolabuje, prostředky na činnost by Aliance měla mít zajištěny. V projektu se již angažuje NASA prostřednictvím své prestižní Jet Propulsion Laboratory a v týmu je i další špičková instituce amerického výzkumu – Massachusettský technologický institut. A přidávají se další, až to začíná to dělat dojem, jakoby IPCC rostla konkurence. Soupeření nebývá na škodu, žel prvních amerických prognóz vývoje klimatu se dočkáme až během pěti let.

Zdroj: www.osel.cz., jeden z primárních zdrojů: New Climate Model to Be Built from the Ground Up. http://www.caltech.edu/news/new-climate-model-be-built-ground-84636, grafika: Tapio Schneider/Kyle Pressel/Momme Hell/Caltech