Stejně jako v celé řadě jiných sektorů působí také v oblasti ochrany vod a nakládání s nimi řada organizací a iniciativ, které byly založeny s jediným cílem – získat finanční prostředky na obvykle deklarativní veřejný zájem. Za ním se ovšem často skrývá zájem osobní.

Zejména v souvislosti s výročím 40 let existence největší úpravny vody v ČR Želivka je proto vhodné připomenout založení „Vědecké rady pro integrovaný management povodí VN Švihov – Želivka,“ právěv den výročí úpravny vody. Tento krok iniciovala již delší dobu působící obecně prospěšná společnost „Čistá Želivka“, u které sám název i statut dává na první pohled najevo, že jí jde o bohulibé cíle. Jenže ony zas tak bohulibé nejsou. Za hezkými slovy a deklarovanou obhajobou veřejného zájmu se totiž skrývá především záměr vytáhnout ze státní kasy peníze na výzkumné a jiné účely, které již jednak byly provedeny, jednak jsou v gesci legitimních institucí, což v případě Želivky je státní podnik Povodí Vltavy.

O čistotu vody, kterou je zásobováno 1,5 milionu obyvatel ČR, je zcela nepochybně správné a nutné se starat. Jistě také není od věci, když se diskuse o tom, jak kýžených cílů dosáhnout, účastní zástupci občanských iniciativ, kteří v řadě případů dokáží skutečně hrát roli regulátora zbytečně vynakládaných prostředků i nesprávných či lobysty ovlivněných rozhodnutí. Problém ovšem je, když se lobysty s cílem získat nějaké peníze stanou samotné občanské iniciativy, neboť v takovém případě se jen přesunou peníze zbytečně vynaložené z jedné kapsy do zbytečně kasírující kapsy druhé. Tím se toho opravdu moc nezmění, především z pohledu ekonomiky.

Ostatně, za vědeckým pláštíkem a obecnou prospěšností se neskrývá jen dění okolo Želivky. Již řadu let tahá z rozpočtu Povodí, krajů i soukromých investorů úspěšně stovky milionů korun ročně brněnské Centrum pro cyanobakterie, zejména v boji proti likvidaci sinic na tuzemských vodních plochách. Na takové Brněnské přehradě se přitom již proinvestovaly možná i miliardy a do vody napěchovaly tuny vápna a dalších chemických prostředků, které měly expanzi sinic zabránit. Situace se sice mírně zlepšila, ale bohužel cestou pokusů a omylů, které jsme zaplatili my všichni.

Bohužel, drtivá většina rozpočty vysávacích aktivit je prakticky neviditelná, a stojí tak stranou zájmu politiků, novinářů i samotné veřejnosti. Výsledkem je zbytečné utrácení peněz, což je zvláště pikantní v současné době, kdy se šetří i tam, kde by se nemuselo. Bylo by proto velmi žádoucí skutečnou potřebu rozličných vědeckých, výzkumných, monitorovacích, pokusných a dalších obdobných cílů objektivně analyzovat, a finanční prostředky vydávat na opravdu potřebné účely.

Například na zvýšení bezpečnosti jezů – problém, který stojí ročně v ČR životy nejméně 20 lidí. Drtivá většina ze 101 evidovaných nebezpečných jezů je právě ve správě Povodí, a tedy by měla být jejich bezpečnost věcí těchto podniků. Ve skutečnosti, až na jednotlivé výjimky, se ani pro základní bezpečnost jezů v ČR nic nedělá, ačkoli náklady spojené se zabezpečením jednoho jezu i s rezervou představují maximálně 200 000 korun. Nejde samozřejmě o přebudování jezů, ale náklady na měření, statické posudky a následnou instalaci kruhů, kramlí, lan a dalších prostředků sloužících k záchraně těch, kteří do jezu spadnou nebo těch, kteří se snaží spoluobčany v ohrožení života zachránit, včetně hasičů. Zabezpečení všech nebezpečných jezů v ČR by tak stálo necelých 20 milionů korun. To je zlomek peněz, které jsou neúčelně vynakládány na jiné cíle.

Petr Havel