Ačkoli je veřejnost stejně jako v předchozích letech také po většinu letošního roku informována prostřednictvím médií o pokračujících rizicích sucha a nutnosti se na důsledky projevů sucha cíleně adaptovat, nelze rok 2019 ani náhodou zařadit za předchozích pět let jako další suchý rok.

Kdo alespoň občas jezdí českou a moravskou krajinou – a prázdninové období je k tomu nejvhodnější příležitostí –  musí objektivně uznat, že většina území naší země je a po většinu letošního roku byla zelená. Tedy až na holiny po kůrovcových těžbách a část území severozápadně od hlavního města, kde ani letos mnoho nezapršelo. Jistě by se našly i další lokality (Orlík), kde s projevy sucha tamní obyvatelé bojují. Naproti tomu jsou ale letos v ČR místa, na nichž tamní zemědělci dosáhli třech dobrých sklizní některých pícnin, například vojtěšky. A s druhou sečí, jíž se ještě před měsícem všichni obávali, to rozhodně nedopadne tak zle, jak se mnozí domnívali a domnívají, a to i přesto, že například na Karlovarsku mohou mít někteří pěstitelé pícnin a chovatelé hospodářských zvířat problém. Oblast ve srážkovém stínu Krušných Hor je ovšem vláhově deficitní desítky let, takže letošní situace není ničím nová. Bohužel je ovšem vydávána za plošný stav, což ale není pravda. Jinými slovy – dosavadní průběh počasí v ČR nasvědčuje tomu, že letos zatím prší dostatečně, a v některých lokalitách dokonce i nadprůměrně.

Potvrzují to ostatně i statistiky Českého hydrometeorologického ústavu (ČHMÚ), podle nichž činilo množství dešťových srážek v průměru na území ČR od počátku roku do července 91 procent dlouhodobého normálu z let 1981 do 2010, přičemž uvedené statistiky ještě nezahrnují měsíc srpen, v němž spadlo na řadě míst naší země mnoho milimetrů vody. Mimochodem – uvedených 91 procent představuje podle ČHMÚ deficit 40 mm, což je – zjednodušeně řečeno – jeden silnější déšť. Samozřejmě je otázkou, jakým směrem se bude množství srážek letos ubírat dál, vše ale nasvědčuje tomu, že pětileté období nedostatku srážek v ČR bude rokem letošním přerušeno. Kardinální otázkou pak je, zdali je výjimkou spíše rok letošní, nebo bylo výjimkou předchozích pět let. To ale nikdo neví.

Co je ovšem charakteristické jak pro předchozích pět let, tak pro ten letošní, a co bylo zřejmé i v letech před tím, než se začala veřejnost a média o téma sucha intenzivně zajímat, je nerovnoměrné rozložení srážek po území naší země. Nejde přitom jen a pouze o intenzitu a rozložení množství srážek v jednotlivých měsících, což se obvykle zmiňuje, ale také o prohlubující se nerovnoměrné rozložení dešťových srážek v jednotlivých lokalitách. Rozdíly, i z historických statistik, jsou obrovské, několikaleté průměry na různých místech ČR kolísají od přibližně 400 mm ročně až po zhruba 1450 mm ročně. Některé lokality jsou tak (a budou) dlouhodobě na suchu, jiné jsou (a budou) vláhou z dešťů zásobeny „až moc“. Za této situace je tak hlavní výzvou pro ČR zajistit rovnoměrnější distribuci vody po celém svém území, než je tomu dosud.

To je v praxi možné především prostřednictvím převaděčů a přivaděčů vody z jednoho území do druhého, jinými slovy dobudováním páteřní vodohospodářské soustavy. Zatímco z pohledu zemědělství a přírody jako takové je rozhodující obnovovat a zvyšovat množství drobných vodních ploch v krajině, z hlediska zajištění zdrojů vody pro průmysl a zajištění pitné vody pro obyvatele ČR je nejdůležitější podpora rozvádění vody mezi jednotlivými regiony a lokalitami. Řešením naopak není budovat nové vrty za situace, kdy jsou hladiny podzemních vod výrazně sníženy a jen tak se nedoplní, nehledě na to, že při doložitelném nerovnoměrném plošném rozložení srážek v ČR není žádná záruka, že v místě plánovaných nebo již uskutečněných vrtů za situace, kdy tam dnes ještě zdroje vody jsou, tam budou také za pět, deset, nebo 20 let.

I ve srážkově nejméně bohatých letech naprší v ČR v průměru více než 40 miliard kubíků vody ročně (v posledních letech to bylo v roce 2015 – zhruba 42 miliard kubíků). To v praxi znamená téměř 30x více vody (ve srážkově bohatých letech 40x více), než činí celková roční spotřeba vody v ČR pro průmysl, zemědělství a pitné vody pro obyvatele dohromady. Pokud se přitom více vody z dešťů vsákne do půdy (jen potenciál zemědělských půd činí 8,5 miliardy kubíků), stačí stávající srážky bohatě i pro přírodu, i pro člověka. Bohužel ale naše zemědělská půda dokáže zadržet jen něco přes polovinu uvedeného množství (5,1 miliardy kubíků), další rezervy jsou pak v obcích či městech, v potřebném poklesu používání asfaltových a betonových ploch s neprostupným povrchem. ČR tak rozhodně nehrozí, že „bude na suchu“ – deště je stále dostatek, a žádný katastrofický scénář nepočítá s tím, že by nad střední Evropou v budoucnosti přestalo pršet. Výzvou pro ČR je tak srážkovou vodu zadržet v krajině a do lokalit, kde příliš pršet nebude, rozvést tuto vodu „trubkami“. Nic víc, nic míň. Bylo by vhodné si tuto skutečnost při stále vynalézavějších katastrofických scénářích včas uvědomit, abychom zbytečně neplýtvali penězi – i svými nervy.

Naše voda – Petr Havel, ilustrační foto naše voda – Nina Havlová