Meziválečná Praha a její vodárenství je spojena s celou řadou osobností, které jsou v dnešní době neprávem zapomenuty. Díky těmto odborníkům současná Praha profituje z úspěšně dokončeného vývoje své vodárenské sítě a má v budoucnu na co dále navazovat. Abychom alespoň trochu odčinili tuto smutnou událost, připomeňme si alespoň některé z nich.

 Ing. Jaroslav Pavlanský, byl vrchní stavební rada a přednosta vodárenského úřadu 11 při stavebním úřadě města Prahy. Narodil se v roce 1873 v Praze a po ukončení studií na České vysoké škole technické vstoupil roku 1897 do městských služeb. Nejprve působil jako geometr na městském zeměměřičském úřadě a následně na stavebním referátě v oddělení technické policie, kde dohlížel na bezpečnost stavebních projektů. Od roku 1914 začal působit jako člen vodárenského úřadu, odboru 11 Stavebního úřadu hlavního města Prahy. Jeho předsedou se stal v roce 1922, ve funkci setrval až do roku 1934. Za jeho působení došlo k mnoha projektům, které ovlivnily fungování městského vodovodu – mj. došlo k zaměření a vykreslení vodovodní uliční sítě, ke stavbě nových vodojemů a přečerpávacích stanic nebo k obzvláště náročnému propojení Královského hlavního města Prahy s jeho 38 předměstími a následnému propojení všech místních vodárenských soustav. Byl též velmi aktivní jako autor řady vědeckých pojednání, které se vztahovaly k vodárenství. Datum jeho úmrtí je bohužel neznámé.

Ing. Jan Vancl je dnes sice naprosto zapomenut, ale hlavně díky němu má Praha jednu ze svých významných technických památek – Podolskou vodárnu. Ing. Vancl, vrchní stavební rada a absolvent Českého vysokého učení technického, se narodil roku 1867 a stal se dlouholetým ředitelem vodárny města Smíchov, od roku 1916 ředitelem její technické kanceláře. Za jeho působení došlo k rozšíření potrubní sítě, ke stavbě nové přečerpací stanice na Václavce, která se později stala důležitou součástí celoměstské vodárenské sítě. Po svém penzionování v roce 1919 byl v roce 1920 osloven městskou radou a požádán o radu, jak dále do budoucna postupovat při rozvoji pražské vodárenské sítě. V roce 1921 proto vypracoval Program budoucího zásobení hlavního města Prahy vodou, který se stal úhelným kamenem meziválečného vývoje. V něm postuloval svůj dlouholetý názor o návratu k Vltavě jakožto zdroji užitkové vody. Na tomto došlo proto k rozhodnutí o výstavbě nové Podolské vodárny na místě původních dvou starších vodáren. Ing. Jan Vancl zemřel roku 1948.

Vodohospodářský expert prof. Emanuel Snížek se narodil 28. října 1880 a zemřel 17. května 1947. Po vystudování vysokého učení technického velice záhy odešel pracovat pro Zemskou komisi pro úpravu řek v Čechách. Od roku 1912 byl jeho další profesní život svázán s pražskými městy. Nejprve se věnoval problematice kanalizace a regulace vodních toků na stavebním úřadě samostatného města Smíchov, po skončení první světové války se od roku 1923 ujal projekční vodárenské kanceláře, kterou vedl až do roku 1929. Poté až do roku 1935 vedl novou Podolskou vodárnu, když se v roce jejího spuštění, tj. 1929, stal jejím prvním ředitelem. Poté až do roku 1937, vedl odboru 11 Stavebního úřadu hlavního města Prahy, který převzal po svém kolegovi Ing. Pavlanském. V roce 1937 byl jmenován řádným profesorem a po válce se stal děkanem Vysoké školy inženýrského stavitelství při ČVUT v Praze. Profesor Snížek byl autor několika patentů a řady zajímavých projektů, např. rekonstrukce vodovodu v Kutné Hoře a Příbrami, návrhu regulačního plánu Kutné Hory a mnoha dalších.

Kryštof Drnek, historik PVK, foto archiv: PVK  Jaroslav Pavlanský, Jan Vancl, Emanuel Snížek