Jsou- li nějaké podnikatelské aktivity v ČR symbolem byrokracie, pak je to stavebnictví a délka a složitost stavebního řízení. V mnoha případech je pak problém ještě složitější, pokud do takových procesů vstupují politické zájmy, alibismus, selektivní přístupy nebo ochrana životního prostředí.

To vše a ještě mnohé jiné, často obtížně dešifrovatelné roviny, se spojují v kauze „vodního zdroje Smíchov“, jak je obvykle nazývána zásoba podzemní vody původně sloužící jako zdroj technické vody pro potřeby metra v blízkosti smíchovského nádraží. Kardinální otázkou, na níž se však zřejmě bojí kompetentní orgány jednoznačně odpovědět, je, zdali jde o skutečně potenciálně využitelný zdroj pitné vody pro Prahu, nebo zda jde jen o „obyčejnou vodu“ k technickým účelům, jak jí vnímají například Pražské vodovody a kanalizace (PVK), které na území hlavního města pitnou vodu k obyvatelům distribuují a odpadní vody v tomto území čistí. Každopádně není aktuálně „vodní zdroj Smíchov“ ani ve správě PVK, ani Pražské vodohospodářské společnosti (PVS) a minimálně v současnosti podle obou organizací „určitě nejde o pitnou vodu“.

Pražská společnost Ochrana podzemních vod naproti tomu smíchovský zdroj za pitnou vodu považuje, stejně jako znalecký posudek, který jej navíc považuje za zdroj pro nouzové zásobování obyvatelstva až pro 600 000 obyvatel, který je údajně nezávislý na vodě z Vltavy. Což je tedy poněkud sporné, protože případným reálným využíváním „vodního zdroje Smíchov“ by logicky došlo, po vyčerpání vody ze stávajícího potrubí s technologickou vodou, ke zvýšenému přítoku a dalším čerpáním z tohoto zdroje by naopak mohla být voda z Vltavy nasávána, což nezávislost zdroje na Vltavě minimálně zpochybňuje. Ani mocnost vodního zdroje není zřejmá, dosavadní spekulace jsou postaveny pouze na odhadech. A kromě toho se po celou dobu existence tohoto hypoteticky strategického vodního zdroje nikdo veřejně nezabýval myšlenkou, jak jej chránit – když je tak významný. Tak či tak, „vodní zdroj Smíchov“ není aktuálně začleněn do krizových plánů hlavního města Prahy, takže pro účely zásobování pitnou vodou jakoby neexistoval. To je však jen vrcholem pyramidy technikálií a právních sporů, které se celou kauzou táhnou a které odstartoval již původní „statut“ zdroje, neboť mělo jít údajně o „tajný“ strategický zdroj vody ve vlastnictví Dopravního podniku. Ten se ovšem v průběhu let rozprodejem svého majetku bez patřičné dokumentace této zásobárny vody zbavil. Právě o vlastnictví vodního zdroje se nicméně stále vedou spory.

Důležité přitom je, že má-li jít skutečně o zdroj pitné vody, je nutné vytyčit v takovém případě ochranná pásma vodního zdroje I. a II stupně podle zákona o vodách. K tomu se však nikdo nemá, neboť tato pásma by musela zahrnovat i území, v němž jsou plánované strategické investice, například takzvané zahloubení radlické radiály nebo přestavba smíchovského nádraží. Neschopnost nebo neochota rozhodnout o tom, je-li „vodní zdroj Smíchov“ voda pitná a následně vytyčit ochranná pásma však brzdí nejen zmiňované projekty. Už několik let paralyzuje plánovanou výstavbu bytů a objektů občanských služeb, které chce v území vybudovat společnost CWI. Ta je z neznámých důvodů označována za „tajemného investora“, ačkoli je to právě CWI, která na webové stránce: https://www.udi-byty.cz/cs_CZ/projekt/polyfunkcni-areal-smichov zveřejňuje a pravidelně aktualizuje vývoj celé kauzy včetně všech doprovodných dokumentů. Hned na úvod se navíc na uvedené stránce konstatuje, že nejde o žádnou „utajenou“ stavbu, neboť podle projektové dokumentace a kolaudačního rozhodnutí z července 1995 měly sloužit jímací vrty a gravitační přivaděč (to je onen vodní zdroj) pro technické centrum metra TC-3, a to pro účely chlazení. „S využitím pro zásobování pitnou nebo užitkovou vodou pro veřejnost (jde totiž o vodu z Vltavy pouze filtrovanou pískem v zemi) se nikdy nepočítalo a takové využití by neodpovídalo ani stavebnímu povolení ani kolaudačnímu rozhodnutí, natož pak zdravému rozumu. Průběžná jímací kapacita zdroje je jenom pár litrů technické vody za sekundu. Pro představu výkonu – odběr vody byl v roce 2007 povolen na maximálně 420 m3/měsíčně, a to pro technické účely. Pravidelně prověřovaná kapacita skutečného záložního zdroje Podolská vodárna na druhé straně Vltavy, je 4 000 litrů za sekundu,“ uvádí se v úvodním komentáři ke kauze „vodního zdroje Smíchov“.

To je ovšem zásadně jiný pohled, než jak byla dosud kauza prezentována v médiích. Na druhou stranu, jde o pohled jen jedné strany sporu, které jde především o to stavět, když už v minulosti koupila pozemky nad tímto vodním zdrojem. Podstatné přitom ale je, že vodní zdroj se nachází v takové hloubce, že by jej stavby plánované CWI sahající maximálně do hloubky 2,5 metru neohrozily. Kromě toho se v dotčeném území staví, takže to vypadá, že i když jsou si všichni stavebníci v lokalitě rovní, někteří z nich „jsou si rovnější“.

Snaha vyhledávat a chránit jakékoli zdroje vody, i takové, které bez dalších technických opatření nelze považovat za vodu pitnou, je zejména v současné době vzrůstu teplot a nerovnoměrného rozložení srážek na území ČR nepochybně legitimní a správná. Zejména jde-li o podzemní zdroje vody, neboť hladiny takových zdrojů neustále klesají a představují tak zásadní riziko pro vodní bilanci ČR pro budoucnost. O to důležitější je ale v případě vodních zdrojů neotálet s kroky, které jejich ochranu skutečně, ne pouze deklarativně, zajistí. I když se tak kauza „vodního zdroje Smíchov“ prezentuje jako spor stavební, léta odkládané verdikty jsou ve skutečnosti nezodpovědným přístupem, který jde v důsledku proti žádoucí ochraně rezervoáru vody „pod Smíchovem“, ať již by bylo jeho využití v budoucnosti jakékoli.

Na závěr možná ještě jedna zkušenost týkající se zdrojů vody z podzemí, kterou mohou potvrdit četní majitelé a provozovatelé vrtů a studní, kteří takovou vodu využívají. Totiž, že poklesem hladin podzemních vod se voda z vrtů a studní ztrácí. Lze jen dodat, že intenzivnějším využíváním těchto zdrojů se bude ztrácet i nadále, takže je velkou otázkou, zdali jsou takové zdroje pro zásobování obyvatel pitnou vodou vůbec vhodné, a jak dlouho vydrží. Stále více odborníků se přitom kloní k tomu, aby se při zajištění pitné vody pro občany ČR preferovaly zdroje povrchové, což je obvykle upravená voda z přehradních nádrží, kterou je mimo jiné (z vodní nádrže Švihov) zásobována převážná část Prahy. I při dlouhotrvajícím suchu je v přehradách v ČR zásoba vody na několik let, což značná část veřejnosti vůbec netuší.

Pod povrchem Prahy se přitom nachází stovky více či méně vydatných zdrojů vody (většinou tedy méně vydatných), a nad mnohými z nich „něco“ stojí. „Něco“ by tak mohlo stát i na Smíchově, aniž by tím byly zásoby vody v podzemí narušeny. Kdyby si ovšem především magistrátní úředníci a městská část Prahy 5 nehráli „nějaké“ své hry.

Naše voda – Petr Havel, ilustrační foto Naše voda – Nina Havlová