Každá z našich velkých přehrad je stavebním gigantem, který má za sebou zajímavou, leckdy pohnutou historii. Portál Naše voda i proto pro vás připravil o největších a nejvýznamnějších přehradách osvětový seriál.

Vodní nádrž Orlík je souhrnem několika „nej“. Se svým objemem 716,5 milionů kubíků zaujímá první místo mezi všemi našimi vodními díly. Ze všech přehrad takzvané Vltavské kaskády ( VK) má nejdelší hráz, je nejvyšší a také nejhlubší. Svou rozlohou 2732,7 hektarů je pak druhou největší přehradou v naší republice, hned za Lipnem. Přehradila Vltavu u obce Solenice na Příbramsku, zasahuje také na Otavu a Lužnici a z časového hlediska se stala pátým stupněm VK. Jméno dostala po hradu Orlík, který dřívečněl na skále nad vltavským údolím a nyní se nachází pouhých několik metrů nad hladinou umělého vodního gigantu. Vybudováním přehrady se totiž vodní hladina zvedla o 75 metrů.

Stavba Orlické přehrady začala v roce 1954. Přehrada byla budována s úmyslem vytvořit zásobárnu vody pro účely energetiky a další hospodářské využití. Jak vždy se začalo přípravnými pracemi a budováním zázemí pro stavbaře, v další etapě byl pak vytvořeno umělé koryto, kam byl po dobu stavby hráze převeden tok Vltavy. Pak přišla na řadu samotná stavba. Denně se zde střídalo přes 1500 dělníků, z nichž dva bohužel přišli během stavby o život. Byla také vybudována nová železniční trať z Tochovic, která významně vypomohla při zásobování stavby materiálem. Zadržovat vodu a plnit svou funkci začal Orlík již v roce 1960, kdy byla definitivně přehrazena Vltava. Následujícího roku, dva dny před Štědrým dnem, byla přehrada slavnostně uvedena do provozu. Stalo se tak přibližně osm měsíců před plánovaným dokončením. V roce 1962 začala fungovat také hydroelektrárna, poslední turbína byla spuštěna 10. dubna. Elektrárna je umístěna na levé straně přehrady u paty betonové hráze. Voda je přiváděna na soustrojí čtyřmi ocelovými potrubími o průměru 6250 mm, zabetonovanými v hrázi. Uvnitř se nacházejí čtyři Kaplanovy turbíny. Jedno desetilopatkové kolo turbíny bylo oceněno na světové výstavě EXPO ´58 v Bruselu zlatou medailí, což dokumentuje, jakou bylo ve své době technickou raritou. Celkový výkon elektrárny činí 364 MW, roční výroba elektrické energie je pak přibližně 398 GWh. Rozměry elektrárny jsou 17×127,5 m s výškou 20 m. Stavba jako taková však byla definitivně ukončena v roce 1966 po skončení terénních úprav okolí přehrady.

Stavbě nádrže Orlík muselo ustoupit několik vesnic, například Orlické a Zbenické Zlákovice, Těchnice, Korce, Podskalí, Radava či Velký Vír, dále stovky hospodářských budov a dalších objektů. Bylo třeba zabezpečit hrady Orlík a Zvíkov, které se díky zvýšení vodní hladiny ocitly nevysoko nad vodou a přišly o své původní bezpečná stanoviště. Hrozilo narušení jejich podloží a kromě zpevnění skal hloubkovou injektáží došlo také na betonový plášť pro základy obou staveb. U obce Podolsko stával řetězový empírový most. Aby jej nepohltila voda přehrady, byl v roce 1960 demontován. O patnáct let našel nové místo u městyse Stádlec na řece Lužnici. Další zachráněnou stavbou je kostelík sv. Bartoloměje, který byl přenesen ze zatopené obce Červená o 110 metrů dále a 30 metrů výše do svahu. Avšak kvůli stavbě přehrady se pouze neničilo, ale i stavělo. Kromě již zmíněné železniční vlečky to byl například také most, který se klene přes zatopené údolí v místě bývalé obce Ždákov. Byl dokončen v roce 1967. Stejně jako v předchozím díle seriálu o přehradách zde lze srovnávat s Niagarskými vodopády. Jestliže Lipno předčí jmenované vodopády svou výškou, zde ocelový oblouk Ždánického mostu o rozpětí 300 metrů překonal rozměry Duhového mostu nad Niagarskými vodopády. Jedná se o největší jednoobloukový most bez táhla na světě.

Technické parametry Orlické přehrady jsou vskutku úctyhodné. Její 450 metrů dlouhá hráz dosahuje výšky 81,5 metrů a je nejvyšší přehradní hrází v České republice. Vodní nádrž během své existence mnohokrát prokázala, že je schopna plnit svůj účel se ctí a bez problémů. Naposledy zažila zatěžkávací zkoušky v letech 2002 a 2006 během povodní. V roce 2002 se do Orlíku přihnala desetitisíciletá voda a odtékala tisíciletá.  Hráz tak musela vydržet přetížení, s jakými projektanti nepočítali. Navzdory tomu spolu s ostatními součástmi vltavské kaskády dokázala prodloužit čas potřebný pro evakuaci obyvatel a přípravu protipovodňových opatření nejen v Praze, ale i v dalších městech či obcích. Škody, které přitom přehrada utrpěla, se týkaly pouze objektů, přiléhajících k hrázi, které byly již všechny opraveny.

Největší hloubka je na Orlíku přibližně 74 metrů. Ta také předurčila toto vodní dílo pro jeho další, nepříliš veselé „nej“. Orlická přehrada totiž vešla v povědomí veřejnosti také v souvislosti s nálezem mrtvých lidských těl na jejím dně. Nejznámější je zřejmě případ takzvaných orlických vražd z počátku devadesátých let minulého století, kdy pachatelé vložili rozčtvrcená těla dvou zavražděných podnikatelů do kovových sudů, zalili louhem a zaletovali. Další tělo nalezli potápěči na dně přehrady zabalené do role pletiva. Kromě toho byla na dně přehrady nalezena také plastová nádoba s tělem ženy, kterou zavraždil její milenec, dále tělo padesátníka, kterého připravila o život jeho podstatně mladší žena.

Přes tuto pochmurnou pověst zůstává Orlík oblíbeným rekreačním střediskem. Funguje zde také lodní doprava, ať již linková či okružní a vyhlídkové plavby. Pro malé lodě zde funguje výtah v podobě betonové dráhy, po které se plavidla pohybují pomocí vozíku taženého navijákem. Již při stavbě přehrady se počítalo s podobným zařízením pro větší plavidla do výtlaku 300 tun, to však zatím není dokončeno.

Kateřina Košutová