Ředitel Sdružení oboru vodovodů a kanalizací ČR (SOVAK ČR) Vilém Žák před časem poskytl portálu Naše voda rozhovor na téma prevence rizik sucha a opatření, která by měla vést k nápravě současného stavu. Tématem další části rozhovoru jsou podmínky likvidace kalů z čistíren odpadních vod.

V čem spatřuje SOVAK ČR aktuálně největší problémy spojené s likvidací vodárenských kalů?

Obavy SOVAK ČR nesouvisejí ani tak s aktuálním stavem praxe při nakládání s čistírenskými kaly, ale spíše souvisejí s budoucím vývojem. Stávající praxe v ČR je taková, že více než 45 % kalů končí v zemědělství a dalších 33 % se používá při výrobě kompostů. Pouhých 11 % se u nás energeticky využívá. Kdyby se dále zpřísňovaly podmínky pro využívání kalů v zemědělství, dostaneme se do situace, že nebudeme mít prostor či zařízení, kde kaly využívat nebo odstraňovat. Musíme si také uvědomit, že malé čistírny odpadních vod (ČOV) většinou nemají vlastní kalovou koncovku a musí kaly odvážet na větší ČOV, které tak přebírají odpovědnost za řešení problémů při nakládáni s kaly.

Z jakého důvodu nelze vodárenské kaly spalovat?

Vodárenství vyprodukuje ročně zhruba 180 000 tun kalů v sušině, což je relativně malé množství, aby se teplárnám nebo uhelným elektrárnám vyplatilo upravovat spalovací technologie. Kaly se totiž většinou nedají úplně jednoduše dostat do palivového procesu. Současná čtyři zařízení na využívání komunálního odpadu v ČR, která by mohla kaly energeticky využívat, jsou kapacitně zcela vytížená, navíc kaly je třeba před energetickým využitím sušit, aby měly srovnatelnou výhřevnost s jinými palivy. A to jsou další energetické vstupy a tím i náklady. To vše stojí značné prostředky a ve finále by se to promítlo do ceny stočného. Takže existují protichůdné zájmy, kdy na jedné straně stát říká, čistěte splaškovou vodu za sociálně a ekonomicky udržitelných podmínek, a zároveň svou regulací, kterou nastavuje, vytváří tlak na růst cen. Jestliže stát navíc říká, musíte lépe a více čistit splaškové vody, pak zároveň říká, že bude více kalů ze stejného objemu vody. Zdůrazňuji to proto, aby si každý uvědomil tyto souvislosti.

Jenže o nich právě nikdo nemluví. Zejména veřejnost spíš řeší kvalitu vody z pohledu obsahu potenciálně rizikových látek. Skutečně se ale kvalita pitné vody zhoršila?

Přibývá sloučenin ve vodě, které jsme ještě například před deseti či patnácti lety nebyli schopni detekovat. Do prostředí se také činností člověka dostávají stále nové a další sloučeniny, často nahrazující jiné látky, jejichž vlastnosti byly stanoveny v životním prostředí jako nežádoucí.  A tak jak se rozrostla schopnost nacházet nové látky, vznikly logicky nové požadavky regulačních orgánů rozšířením spektra sledovaných látek. I díky tomu je dnes vodárenství jeden z nejregulovanějších oborů v ČR. Regulaci nastavuje ministerstvo zdravotnictví, financí, zemědělství i životního prostředí.  Tlak na rozšíření spektra sledovaných látek je z tohoto pohledu legitimní. Ale je nutné dodat, jen do určité míry. Schopnost detekovat nějakou látku by neměla předbíhat faktickou znalost potenciálního rizika, které daná látka může působit.

Jak důležitá je v tom role vědy a výzkumu, vypadá to, že možná nemáme dostatek informací?

Informací máme hodně a rychle přibývají další. Výzkumem v této oblasti se nejen v ČR zabývá velké množství vědeckých a výzkumných institucí. Je evidentní, že bez výsledků vědy a výzkumu to nepůjde. Důležité ale je, aby se aplikovaly jen takové výsledky, u kterých je známý ekonomický dopad doložený vysokým efektem na zlepšení kvality životního prostředí a vodních ekosystémů.

Naše voda – Petr Havel, ilustrační foto (Vilém Žák) Naše voda – Nina Havlová