Ačkoli se veřejnost prostřednictvím médií v minulosti opakovaně dozvídala, jak se kvůli vodě vedly nebo povedou válečné konflikty, což minimálně z historického hlediska není pravda, realita ukazuje spíše na opak. Tedy – doufejme.

Integrační potenciál vody je mimo jiné potvrzením jednoho z poselství, které při prezentaci kultovní knihy „Budiž voda“ popisující zkušenosti Izraele se zajištěním pitné vody a nakládání s ní opakovaně zdůrazňoval autor této publikace, Seth Siegel. Po uplynutí necelých čtyř let se příklady, kdy voda spojuje a ne rozděluje, objevují i v naší zemi. Většinou jde ovšem o různé organizace, ne o jednotlivce jako takové, a obvyklým společným jmenovatelem je především ochrany zdrojů vody. Důležité přitom je, že na pomyslné jedné lodi spolu často veslují vodohospodáři a ochránci přírody, což je v mnoha směrech žádoucí a strategické partnerství. Zejména v situaci, kdy se velmi vážně diskutuje o zásadních změnách v rámci EU ve vztahu k životnímu prostředí, jehož jsou zdroje pitné vody a zdroje vody vůbec zásadní součástí.

Celá řada partnerství byla přitom uzavřena i v minulosti, namátkou třeba společný projekt Nadačního fondu Veolia s Českým svazem ochránců přírody „Vraťme vodu přírodě“ na podporu mokřadů nebo Projekt „Cesta pstruha“ s Jakubem Vágnerem týkající se návratu divokých pstruhů do našich řek. Vodohospodáři ale uzavírají i další spojenectví, jako je ochrana zdrojů pitné vody v kauze těžby štěrkopísků u Moravského Písku na Hodonínsku nebo obrana před rozšířením dolů Turów u polských hranic v Libereckém kraji. Taková partnerství zároveň generují spolupráci s celou řadu aktivních a často významných politiků, což je velmi žádoucí za situace, kdy má mnoho politiků o problémech vodohospodářství značně zkreslené představy.

Právě ochrana zdrojů vody a akcent na udržení kvality zdrojů vody je společným jmenovatelem s velkou částí „nevodohospodářské“ společnosti, na němž je možné a vhodné prezentovat potřebnou osvětu o oboru, který se začíná potýkat s generační výměnou a který by měl být (bohužel ale zatím není) považován na strategický, stěžejní a pracovně i finančně lukrativní. To je nutné změnit v zájmu celé společnosti, která ovšem musí důležitost oboru vnímat a ztotožnit se s ní. Obrazem stavu se ostatně stala i koronavirová krize – po řadu týdnů se dnes a denně v centrálních médiích děkovali lidem v takzvané „první linii“, aniž by ovšem někdo poděkoval vodohospodářům za to, že po celou dobu tekla lidem, často „uvězněným“ doma, kvalitní voda z kohoutku. Co by se asi dělo, kdyby netekla?

Petr Havel, ilustrační foto Naše voda – Nina Havlová