Jak jinak si vysvětlit průběh projednávání pozměňovacího návrhu k Zákonu o ochraně přírody a krajiny ve Výboru pro životní prostředí, než jako diskutabilní, když projednává problém, který proti sobě staví dva názory, ale vyslechne si pouze jednu stranu? V demokratické společnosti je to nemyslitelné.

Doporučení by nemělo být bráno v potaz

Jak jsme již informovali v březnu letošního roku, pozměňovací návrh poslance Kotta (ANO) k Zákonu o ochraně přírody a krajiny se snaží srovnat postavení vodohospodářské infrastruktury vůči ostatním „síťařům“. Tedy alespoň z pohledu možnosti kácení dřevin v ochranném pásmu stanoveném zákonem.

V současné době jsou, na rozdíl od plynařů či energetiků, vodohospodáři odsouzeni k dlouhé diskuzi a nekonečnému schvalovacímu procesu v případech, kdy oprava a údržba vodohospodářské sítě vyžaduje kácení dřevin v dotčených místech v rámci ochranného pásma. Do kladného rozhodnutí kácet nesmí.

Nastávají ale situace, kdy jde o havarijní stav a vodohospodář si tedy musí vybrat. Buď nechat třeba unikat vodu do doby, než bude moci na postiženém místě kácet keře a řešit situaci, nebo nechat obyvatele části obce bez vody a čekat na rozhodnutí, či při poruše kanalizace způsobit například i ekologický problém. Nebo bude havarijní situaci řešit hned, poruší zákon a ponese následky.

Ve standardních demokraciích po celém světě je nutné poslechnout si obě strany, jinak ten kdo rozhoduje o tom, jak bude legislativa vypadat – sněmovna – nemůže žádné doporučení žádného výboru brát v potaz. Ani toho pro životní prostředí. Ten totiž v online debatě popřál sluch pouze představitelům „zelených nevládních organizací“ bez toho, aniž by v rámci vyváženosti zazněly argumenty také z tábora vlastníků či provozovatelů vodovodů a kanalizací.

Jsou opravdu obce a města tak nezodpovědné

Města a obce jsou z více jak 91 % vlastníky veřejných vodovodů a kanalizací a tudíž argument, že nastane škoda pro obce je zavádějící. Je zcela racionální a plně v zájmu obcí a měst hájit možnost trvalého a bezproblémového přístupu k této infrastruktuře ve vybraných místech jejich ochranných pásem, a to zejména tam, kde existuje reálné riziko havárie s následkem přerušení dodávek pitné vody či odkanalizování.

Není jasné, z čeho vyplývá často zmiňovaná obava, že by navržený institut měl být ze strany měst a obcí (ať již provoz zajišťují samostatně, prostřednictvím svazků či provozovatele) zneužíván a měl by hrozit katastrofický scénář úbytku 85 % stromořadí.

Co však stojí za úvahu, zda při upřednostňování ochrany zeleně na úkor zajištění plynulého provozu strategické infrastruktury nemůže docházet k porušování principu péče řádného hospodáře. Odpůrci uvedené změny si možná (záměrně) neuvědomují, že v extrémních případech může nefunkčnost vodohospodářské infrastruktury až ohrožovat lidské životy (např. dialyzační jednotka v nemocnici), v případě narušení kanalizační stoky pak k významnému ohrožení životního prostředí.

Možná i z důvodu jednostranné obhajoby nakonec výbor nedoporučil plénu schválení pozměňovacího návrhu. Uvidíme tedy jak ono 3. čtení dopadne. Zda zvítězí logika a selský rozum, anebo fake news.

Autor komentáře: Pavel Mohrmann, https://www.prumyslovaekologie.cz/info/objektivita-jednani-snemovniho-vyboru-pro-zivotniho-prostredi-se-vodohospodarum-muze-zdat-velmi-diskutabilni