„Předražené vodné“ je v naší zemi mediálně atraktivním tématem už řadu let, a tuto tezi bohužel dále přiživila ne zcela obratná vyjádření (nebo jejich interpretace) týkající se dopadů nového cenového výměru, který začne platit od příštího roku.

Uvedený cenový výměr má být podle těchto tezí nástrojem, jak zabránit navyšování cen vodného (i stočného) nad únosnou mez, respektive nad maximálně povolených 7 procent zisku, což má být nápravou současného stavu, přičemž z kontextu vyplývá, že vodárny dosud mohly zvyšovat ceny dle své libosti a často bezdůvodně. Náměstek ministryně financí Jiří Fojtík sice připouští, že tak činily jen „některé společnosti“, laik však takovou informaci rád zobecní. Je však třeba zdůraznit, že ve skutečnosti je to poněkud jinak, a také hlavní přínos nového cenového výměru spočívá v něčem jiném. V prvé řadě je to stabilizace sektoru a možnost strategického plánování, neboť na rozdíl od současné doby, kdy se cenový výměr měnil každý rok, týká se nový cenový výměr pětiletého období. Ještě důležitější je ale zpřesnění systému kalkulace nákladů a povinnosti vytvářet dostatečné finanční zdroje na rozvoj a obnovu vodohospodářské infrastruktury. Právě to se u některých společností v minulosti nedělo, přičemž jedním z důsledků bylo nižší vodné, avšak na úkor obnovy a budoucnosti.

Na konstrukci nového cenového výměru spolupracovalo i Sdružení oboru vodovodů a kanalizací ČR (SOVAK ČR) a jeho stávající podobu vítá. Je proto poněkud pochybné spekulovat o tom, že by SOVAK ČR vítal a spolupracoval na dokumentu, který by znamenal regulaci „předraženého vodného“. Naopak, nový cenový výměr by měl veřejně prokázat, že „předražené vodné“ je v drtivé většině případů politický a lobbistický mýtus, a stejně tak by měl veřejně ukázat na společnosti, které v zájmu populismu porušují (již v současnosti platný) zákon, ukládající jim generovat z vodného a stočného finanční prostředky na obnovu „trubek“.

Naše voda – Petr Havel, ilustrační foto Naše voda – Nina Havlová