Město Vyšší Brod vzdá hold zdejším plavcům, kteří po Vltavě ještě v první polovině minulého století sváželi kmeny až do Prahy. Na sobotu 18. září chystá zajímavou akci, která připomene tradici tohoto především fyzicky náročného zaměstnání spjatého s Vltavou a Vyšším Brodem.

Během celého dne tu budou členové z občanského sdružení Vltavan Purkarec vázat vor, vše bude možné sledovat nebo se i zapojit, připravené jsou workshopy pro děti. Přítomni budou i potomci původních plavců, někteří ve městě stále žijí. Nápad na tuto akci vznikl v rámci letošního prvního ročníku participativního rozpočtu. „Program slavnostní pocty plavcům začne ráno v 10 hodin čištěním kmenů, ze kterých se tabule voru bude později stavět. Této přípravné fáze se může zúčastnit kdokoli. Po té bude následovat vázání voru a umístění na bývalé vaziště. Celý den bude pro děti připravena dílna, kde si děti mohou vyrobit makety malých tabulí vorů, k dispozici bude i skákací hrad,“ uvádí vedoucí odboru kultury Městského úřadu Vyšší Brod Dita Kaiserová. Podle ní se výjimečné akce zúčastní velká část zdejších a samozřejmě také turisté. „Místní tuto činnost konanou v minulosti znají velmi dobře. Někteří z nich pocházejí z rodin plavců, na které jsou velmi pyšní. Byla to opravdu těžká a náročná práce,“ doplňuje.

Až bude vor postaven, bude jeho staviteli slavnostně předán městu. Členové spolku Vltavan z Purkarce budou ještě zájemcům vyprávět o historii a tradicích zdejšího vorařství. Vor bude umístěný u řeky Vltavy v místech bývalého vaziště, pod unikátním cisterciáckým klášterem. Vltava, která „Vyšákem“ protéká a kudy v létě proplují desítky tisíc vodáků, byla důležitou cestou, po které svázány ve vory odplouvaly ze Šumavy celé lesy dřeva do Prahy nebo i dále, až do moře v Hamburku. Pramen mohl vést, tedy řídit vor, pouze „vrátnej s patentem,“ vrátnej byl kapitán. Pramen většinou míval 6 tabulí, dlouhý byl až 130 metrů, musel mít 2 šreky. Šrek je plavecká brzda, kotva. Alespoň 4 metry dlouhé břevno se spouštělo mezi lyžinami kolmo do vody, když bylo třeba zastavit. Protože ale v prudké vodě šrek praskne jako sirka, musel někdy zadák brzdit na břehu lanem o strom.

Na akci budou například, potomci staré plavecké rodiny Sípalů – Stanislav a jeho synovec František (na snímku). Stanislav pracoval celý život u Českých drah a následně u Jihotransu. František je majitelem známé vodácké hospody U hastrmana ve Vyšším Brodě. Své příbuzné jako voraře již nezažili a vorařské historky svých příbuzných neznali. „Oni vždy říkali, že to všechno zůstalo na vodě a nikdy nic nevyprávěli,“ uvedl Stanislav.

Atraktivní vorařská akce vzniká v rámci participativního rozpočtu, který město na začátku roku vyhlásilo. Místní sami posílali své návrhy a následně o nich hlasovali, celkový rozpočet byl 400.000 korun. Autorem tohoto nápadu byl místní občan Robert Ouředník. Město Vyšší Brod letos přostředky do participativního rozpočtu přesunulo vůbec poprvé. O osudu těchto peněz rozhodli svými nápady samotní občané. „Tím jsme místním umožnili skutečně aktivní zapojení do zlepšování města. Navrhli spoustu zajímavých projektů, kdyby v hlasování vybrali jakýkoliv z nich, nebylo by to šlápnutí vedle. Vítěznými návrhy, které se realizují, jsou právě vzpomínka na voroplavbu, doplnění mobiliáře na rekreační plochu u jezu a nová workoutová sestava tamtéž,“ uvádí místostarosta Vyšší Brodu a iniciátor zavedení participativního rozpočtu Jan Straka.

Zajímavostí je určitě i to, že letos je to 50 let, kdy natočil legendární režisér Zdeněk Podskalský unikátní dokument, kterým společně s ostatními tvůrci vzdal hold vorařům, tradičnímu řemeslu, které ve dvacátém století postupně zaniklo. Poslední voraři pod vedením Bohumila Sypala postavili vor a za doprovodu televizních kamer se vydali na cestu po Vltavě – vypluli z Vyššího Brodu, pak plavba pokračovala do Rožmberka a Českého Krumlova.

Nejstarší písemné zmínky dokládající plavení dřeva v prostoru jižních Čech pocházejí sice již z první třetiny 12. století, ale první informace o výhodnosti plavby na Vltavě se vztahují až k nařízení Karla IV. o jezech a clech z roku 1366. Teprve 16. století přináší další materiál týkající se jak plavení dřeva v nesvázaném stavu (typické pro horní tok řeky Vltavy), tak samotné voroplavby, která vyžadovala určitý průtok vody a byla proto využívána většinou až na středním a dolním toku Vltavy. V 16. století se plavba stala jednoznačně nejlacinějším způsobem dopravy, jehož důležitost zvyšovala rostoucí spotřeba stavebního dřeva, obchod se solí a ostatním artiklem. Další rozmach přinesl rok 1575, kdy se plavba stala zcela svobodnou, bez ohledu na stavovskou příslušnost či majetek. Vzrůst významu voroplavby této doby dokládají též zmínky o existenci plaveckých cechů, jejichž patronem a ochráncem byl sv. Prokop nebo sv. Mikuláš, nebo nejstarší dochované normy určující velikost jednoho „vltavského pramene“ (šířka pramene se pohybovala kolem šesti metrů). Závažné úpravy toku Vltavy přinesla třicetiletá válka (návrhy strahovského opata Kryšpína Fuka – 1585 – 1653) a pak především 18. století, na jehož počátku se znovu objevily staré návrhy na spojení Vltavy s Dunajem a v jehož průběhu bylo vypracováno několik navigačních patentů a právních norem upravujících plavební režim.

Důvodem vzrůstajících snah po splavnění horní Vltavy, propojení povodí Vltavy a Dunaje a laciné dopravě dřeva do Vídně a do Prahy, byl chronický nedostatek dřeva ve velkých městech. Nejvýznačnější počin této doby – stavba Schwarzenberského plavebního kanálu (postaven v letech 1787 – 1789, dokončen proražením tunelu pod Jelením v roce 1821) – je spjat se jménem schwarzenberského projektanta Josefa Rosenauera (1735 – 1804).  Další zintenzívnění obchodu se dřevem přinesl rok 1823, kdy Schwarzenberkové obdrželi privilegium k plavbě dřeva do ciziny. Výnosný export jihočeského dřeva kulminoval během 2. poloviny 19. století, kdy se úpravy vodních toků omezily jen na udržovací práce, neboť železnice téměř zatlačily lodní dopravu a pro voroplavbu dostačoval dosavadní stav. Po první světové válce, a především v době hospodářské krize, byl rozsah voroplavby výrazně omezen a poslední vory projely Prahou v roce 1947. Poté se voroplavba provozovala na Vltavě pouze v místním měřítku do roku 1960. Do současnosti se nedochoval ani svérázný folklór kdysi dobře placených plavců, ani plavecké názvosloví.

Zdroj a historické foto: Turistický spolek Lipenska