Je pro lidský organismus výhodnější vyšší množství minerálů ve vodě, nebo ne? To je námětem rozhovoru serveru vodarenstvi.cz s MUDr. Františkem Kožíškem, CSc., ze Státního zdravotního ústavu.

V listopadu minulého roku jste publikoval studii “Zdravotní rizika pitné vody s vysokým obsahem rozpuštěných látek”, ve které uvádíte řadu příkladů, kdy měl vysoký obsah minerálů v pitné vodě vliv na zdravotní stav skupiny obyvatel. Vyskytl se podobný příklad i v ČR?
U nás máme spíše popsané jednotlivé případy. Například když Pražáci jezdili na Jižní Moravu, kde mají v některých oblastech studniční vody s vysokým obsahem síranu hořečnatého (např. Šaratice), dostali průjem. Takové případy znám. Kdysi, okolo roku 1970, také napsal pan RNDr. Zýka z Ústavu nerostných surovin v Kutné Hoře práci “Geochemické prostředí a rakovina” a několik podobných prací, kde porovnával průměrnou kvalitu vody v okresech ČR a statistická data o nemocnosti. A tam naznačoval, že v okresech, kde byla voda hodně mineralizovaná, byl vyšší výskyt nemocnosti. Ale z dnešního pohledu se tyto studie neberou zcela vážně, jsou vhodné spíše pro formulaci hypotéz. Je to tzv. ekologická studie, kde nebereme jednotlivce, ale statistiky. Dříve se to považovalo za důkaz, ale dneska víme, že to tak být nemusí. Vezměme dvě města s rozdílnou pitnou vodou a nemocností populace. Pokud se však podíváme na jednotlivce, můžeme zjistit, že pijí např. pivo z jiného města. Prostě neznáme, jestli lidé byli skutečně vodou exponováni a jak. Bylo by do budoucna dobré, aby se podobné studie zpracovaly podrobněji, abychom měli průkazné závěry.
Když se vrátíme zpět ke studii o vlivu vysoce mineralizované pitné vody na zdraví… Jsou lidé, kteří dlouhodobě běžně pijí minerální vody, vystaveni podobným rizikům?

Já myslím, že ano. Z mé práce, ve které jsem shrnul dosavadní publikované studie, vyplývá, že je tam vyšší riziko kloubních chorob, hypertenze, močových, ledvinových kamenů. Nejlépe je to zatím probádáno u vysokého krevního tlaku. Tam na to máme řadu studií. Byť víme, že sodík přijímáme také z potravy tím, žečasto dosolujeme. Přesto ve vyspělých společnostech zjistili, že různý obsah sodíku ve vodě se odráží statisticky ve výši krevního tlaku, zvláště u dětí.

A pokud to vezmeme obráceně: Nedávno jsme dělali rozhovor s p. Tučkem, majitelem pražírny kávy Doubleshot, a ten uváděl, že pro přípravu kávy je nejvhodnější voda, která je velmi nízce mineralizovaná.

Má pravdu. Ona ale nemusí být nutně nízce mineralizovaná, stačí, když má málo vápníku a hořčíku. Protože vápník a hořčík neutralizuje v kávě látky, které právě vedou k lepší chuti. To je známá věc. Čím měkčí voda, tím lepší káva ačaj.

Je u běžného pití nízce mineralizovaných vod také nějaké zdravotní riziko? Je tam trochu rozpor mezi chutí a zdravotním dopadem – zatímco pro čaj či kávu je dobré mít málo vápníku a hořčíku ve vodě, z hlediska zdraví to vhodné není.

Samozřejmě by člověk takovou vodu musel pít pravidelně, aby se projevily její negativní účinky na zdraví. Když byly prováděny epidemiologické studie vlivu tvrdosti vody na zdraví (počínaje šedesátými lety, kdy byly první ekologické studie, na to později v devadesátých letech navazovaly už kvalitní práce), zjistilo se, že tam, kde lidé pijí vodu s obsahem hořčíku více než 10 mg/l, je nižší úmrtnost na kardiovaskulární choroby (až o 25 %) oproti populaci, která pije vodu s obsahem méně než 8 mg/l. To potvrdily opakované studie. A teď se vedou odborné debaty, jak je možné, že takto nepatrný rozdíl v celkovém denním příjmu hořčíku může mít tak velký zdravotní dopad v populaci. Rozdíl není ani desetina denního doporučeného množství hořčíku, a přitom ve výsledku byl až 25% rozdíl v úmrtnosti. Důvody jsou kombinované. Vliv může mít to, že v naší společnosti se často přejídáme potravinami, jejichž nutriční hodnota není valná. Důsledkem je, že mnoho lidí přijímá relativně málo hořčíku, méně, než je doporučené minimum. A ten malý přídavek ve vodě může být jazýčkem na vahách, kdy se onemocnění projeví nebo neprojeví. Dalším důvodem může být, že v potravěje sice hořčíku výrazně víc, ale zase je tam vázán. Z vody, kde je ve volné iontové formě, se vstřebá až 40 %. Z potravy, kde je to různě navázáno, se vstřebá třeba jenom polovička, není to tak lehce vstřebatelné. To dělá vodu co do příspěvku významnější, než by odpovídalo absolutnímu podílu. Pokud navíc v rodině vaříte zeleninu, rýži, těstoviny, a pak vodu sléváte, tak čím máte měkčí vodu, tím víc se vápníku a hořčíku vylouhuje z potravin, aby se ve voděvytvořila rovnováha. Hořčík se vždy ztrácí, u vápníku záleží, kolik je ho ve vodě. U těstovin se u tvrdší vody může stát, že se dokonce obohatí vápníkem z vody. Tzn. když někdo používá měkkou vodu, tak má méně mineralizovaných látek –vápníku a hořčíku – nejen ze samotné vody, ale také z potravy. Všechny tyto důvody jsou ověřené. Poslední hypotéza je založena na tom, že málo mineralizovaná voda je kyselejší. A to může být problém. Víme, že kvalita stravy nám určuje naše vnitřní pH, a když je máme příliš nízké, kyselé, můžeme mít určité zdravotní problémy. Je tedy možné, že měkká kyselejší voda přispívá k nemocem, i když ne tak razantně jako některé potraviny – sýry a maso. Zřejmě kombinace všech těchto jevů způsobuje tento zajímavý ochranný efekt vápníku a hořčíku v pitné vodě.

Zdroj: www.vodarenstvi.cz