Celosvětové snahy vlád o výrobu zelené energie a zvyšování tohoto podílu na spotřebě neustále roste. Navíc jsme se zavázali zvyšovat tento podíl a to na základě plánu vlády na růstu zelené energie do roku 2030.

Podíl obnovitelných zdrojů na celkové spotřebě energie by měl činit 22 %, v roce 2020 se počítalo s 15,6 %. Sice chvályhodný plán, jenže jak to splnit, když nemáme prostor na sluneční elektrárny, nemáme vodu na vodní elektrárny a větrníky také nejdou dát všude. Nebudu se pouštět do odborných debat, to mi nepřísluší, ale zaměřím se jen na malé vodní elektrárny. Co nás stojí tato výroba a co pro to musíme obětovat?

Statistické údaje

V naší zemi, která je v podstatě střechou Evropy a která nemá ledovce ani žádné jiné významné zdroje tekoucí vody (krasové vývěry …), je 1457 malých vodních elektráren (MVE). MVE je označení pro vodní elektrárny s instalovaným výkonem do 10 MW. Těchto 1457 MVE má instalovaný výkon 351 MW. Na celkové výrobě se podílí 1,22% (vše data z roku 2017), jenže většinu z toho mají na svědomí MVE v přehradách nebo na jezech na Labi a Vltavě, např. Práčov, Štvanice, Štětí. Těchto 65 MVE má instalovaný výkon cca 180 MW a to znamená, že 65 MVE se podílí 50% na výrobě z MVE. Zbytek 1392 MVE tedy vyrobí 0,6% z celkové výroby. 6 promile za zničené řeky, kde se střídají rybníky a suchá místa, kde řeka už není tou tekoucí a životadárnou silou přírody. Už i v Bosně pochopili funkci řek a srdnatě brání developerům zničit jejich životní prostor.

Abychom byli zcela konkrétní, spočítali jsme MVE na 9 turistických úsecích řek vyjma Vltavy, kde je minimální zůstatkový průtok přes vodáckou sezónu již uzpůsoben. Je zde 173 MVE s instalovaným výkonem 34 MW. V podstatě nevýznamné číslo.

Obrovský počet MVE u nás znamená jednu z nejvyšších fragmentací řek Evropě (v indexu využívání vody jsme na tom skoro nejhůře ze všech států EU) a najdeme je i na takových tocích, kde po většinu roku není skoro voda. Jak je to možné?

Za vším hledej dotace

Systém dotací na podporu zelené elektřiny umožňoval v minulosti postavit MVE poměrně snadno. Relativně malá spoluúčast a podpora jak na stavbu MVE, tak i na rybí přechod dokázala investorovi velmi rychle pomoci do kladných čísel. I když se MVE postavila bez dotací, byla výdělečná zhruba po 4 letech od spuštění. Když vezeme v úvahu, že stát dává bianko šek na minimálně 30 let až na životnost díla k povolení odběru vody, které nemůže v podstatě nikdo změnit, je to solidní základ pro dlouhodobé výdělky bez rizika. Navíc povolení se vydává na MVE a je jedno, kdo ji vlastní. Prodejem MVE povolení přechází na nového majitele automaticky. V podstatě tak není možné přijít o povolení nebo ho změnit. Stát tady garantuje vodu pro podnikání v podstatě navždy.

Paragraf 9 (6) Povolení k nakládání s vodami pro využívání jejich energetického potenciálu nemůže být vydáno na dobu kratší než 30 let. Vodoprávní úřad postupem podle § 12 odst. 2 dobu platnosti povolení prodlouží o dobu stanovenou ve stávajícím povolení, nebyl-li oprávněnému pravomocně uložen správní trest za opakované porušování povinností stanovených tímto zákonem nebo podle něho. Poslední dobou je sice stále množnost získat dotaci na stavbu, ale už nejsou vhodné lokality a postavit MVE je mnohem obtížnější (i díky AVTS). MŽP už neproplácí stavbu rybího přechodu u nových jezů, musí se jednat o jezy již existující a migračně neprostupné a to opět díky AVTS.

Výsledkem je, že dochází k modernizacím současných MVE. Dříve se z řeky odvádělo malé množství vody, aby se mohl točit mlýn, a většina zůstala v korytu. Všichni byli spokojeni, každý si vzal jen část vody. Dnes se dokáže vysát celá řeka a ještě to nestačí. V náhonu je jedna elektrárna na konci, postaví se další příjezová a každá z nich se pro jistotu vybaví minimálně 2 turbínami. K tomu se přidá navýšení koruny jezu, bagrování pod jezem atd. Na modernizaci je opět možné čerpat dotaci.

Další formou podpory je podpora v rámci OZE, tedy za každou vyrobenou kilowattu, kterou opět platíme všichni ve svém vyúčtování. Není se čemu divit, že je MVE velmi výhodnou investicí. Veřejná podpora něčemu, co v podstatě vůbec nepotřebujeme, je značná, ale to není všechno.

Stát opravuje jezy pro soukromé podnikání

V rámci řízení jsme narazili na velmi zajímavou věc. Jeden investor na Ohři prodá státnímu podniku jez po 10 letech od jeho postavení. Proč jen jez a ne celou MVE? K čemu je státu nevýdělečný jez a ještě za něho bude platit, když zisková část zůstane soukromníkovi? A proč na to stát přistupuje? Asi každý předpokládá, že by majitel MVE dle vodního zákona měl provádět údržbu koryta nad a pod jezem, platit za pronájem koryta státu a z vydělaných financí investovat do oprav jezu. Jenže to tak nemusí být. Čím dál častěji narážíme na situace, kdy jez patří státu a MVE je soukromá. Chápeme situace, kdy jez má nějakou důležitou a strategickou funkci, např. zásobování vodou, odběr vody pro zavlažování, ale to jsou jen malé počty případů.

Majitel MVE na státním jezu neplatí za jeho opravy, neplatí za pronájem koryta, a pokud na jezu nemá nějakou svoji konstrukci, neplatí ani nájemné. Neplatí vůbec nic a nemá se státem žádnou smlouvu na tyto činnosti. Ale státe, starej se! A stát se stará – miliónovými investicemi my všichni opravujeme jezy, které v zásadě nepotřebujeme, aby mohl investor spokojeně vydělávat. Zdůvodní se to zajištěním příčného spádu řeky, převodem povodňových stavů či nutností se starat o svěřený majetek. Stát tak úspěšně podporuje soukromníka a zajišťuje mu potřebnou součinnost, aby mohl podnikat.

Částečně za to může divoká doba privatizace (zprivatizovala se jen MVE, jez ne), ale byl dostatek času se s tím vypořádat. Už Jan Lucemburský určil, že ten, komu patří mlýn, se stará o jez, i když není jeho vlastníkem. Řeklo by se, že je to zcela logické řešení, ale moderní doba vyžaduje moderní přístup. Všichni tak platíme za zničení řeky nemalé prostředky na několika frontách. Někdo si to holt dokázal dobře zařídit a to jak legislativně tak i finančně. A jak máme označení solární baroni, měli bychom vymyslet i podobný termín pro lidi, kteří si dokázali podobné věci zařídit na úkor společnosti i v rámci zelené vodní energie.

Výhody či nevýhody MVE

Nemá asi smysl uvádět další podrobnosti, kterými se jezy s MVE podílí na devastaci vodního toku a života v něm. Abych vše uvedl do rovnováhy, tak ne každý jez patří státnímu podniku. Těžko odhadovat, jak na které řece, ale je to zhruba 50% státních a 50% soukromých jezů. Dále je nutné zohlednit přínosy MVE, kdy na menších 1392 MVE s 0,6% celkové výroby připadá 486 GWh ročně. Pokud to převedeme na uhlí, díky MVE se nespálilo cca 470 000 tun hnědého uhlí a neuniklo do ovzduší cca 500 000 tun CO2. Jenže, jak ukazují zahraniční studie, není to zcela pravda. CO2 se významnou měrou uvolňuje z usazených sedimentů v jezové zdrži, takže odpadá hlavní argument pro zřizování MVE.

Další argument je, že jezy jsou vhodné pro zadržování vody v krajině. Ne. Sice ve vzdutí se řeka zpomalí, ale tím dojde k zahřívání vody, zahnívání sedimentů, vyšším odparům a též vyššímu uvolňování právě uvedeného CO2, metanu či dalších skleníkových plynů. Není problém, aby se na 20 km neproudné řeky ztratil 1 m3/s vody (ověřeno z praxe). Totéž platí pod jezy, kde jsou derivační MVE. V řece zůstane málo vody, ta neproudí, přehřívá se a opět mnohem více odpařuje. To, že se zde zničí proudomilná společenstva živočichů včetně zdrojů jejich obživy je známou věcí. Prostě řeka je bez tvůrčích kreativních dovedností člověka tou nejlepší zásobárnou vody s minimem ztrát. Je prostě dokonalá, jak už to v přírodě bývá. A když se jí do toho budeme plést, vždy to skončí špatně. Pro zajímavost Chvaletice s výkonem 800 MW vyrobí 486 GWh za 25 dní.

Je nutné i zdůraznit, že státním podnikům ani „jiní uživatelé jezů“ neplatí. Jsme to např. my, vodáci, kteří jez využíváme pro splutí a požadujeme propustě. Jde o to, jestli platit za něco, co nechceme. Státní podniky povodí se bohužel staly otloukáním a nemají moc možností, jak situaci řešit. Každý po nich něco chce a nikdo za to nechce platit. Platí se jen za určité služby spojené s provozem u větších MVE, za výše uvedené činnosti ne (čest výjimkám). Dokonce jsme zaznamenali případ, kdy podnik povodí opravoval jez a majitel MVE, kvůli kterému se jez opravoval, požadoval náhradu škody za to, že nemůže vyrábět.

Jak je to v jiných státech

V zahraničí už pochopili, že stavby příčných překážek na potocích a řekách jsou špatné a přistupují k jejich demolicím (také stránka damremoval.eu). Velmi zajímavě to řeší ve Švédsku určitým kompromisem, kdy se rozhodnou jednu řeku „zajezovat“, ostatní nechají. Škoda, že u nás je zcela opačný trend zabrat jakýkoli tok.

Je otázkou, jestli najde v sobě nějaká politická strana dostatek odvahy a síly, aby změnila tento zavedený systém „vodního baronství“ a donutila toho, kdo vydělává, aby se podílel i na opravách jezů ve státním držení. Najde se síla k odebírání povolení u MVE, které porušují vodní zákon a nenechávají v řece dostatek vody? Najde se síla k tomu, aby se změnilo z moci úřední povolení tam, kde je řeka zcela suchá díky v minulosti špatně vydanému povolení, které neuvádělo minimální zůstatkový průtok? Těch otázek je mnoho a řešení složité. Ale přeci jenom jedno je. Pojďme společně kupovat jezy od státních podniků a uzpůsobovat je potřebám vodáků, rybářů či ekologů. Všichni máme v podstatě stejný cíl, aby se řeka stala opět řekou.

Další podrobnosti včetně doprovodné fotografické dokumentace na:

https://www.raft.cz/Clanek-Co-stoji-danove-poplatniky-MVE.aspx?ID_clanku=2313

Zdroj a foto: Asociace vodní turistiky a sportu (AVTS)