Environmentální uprchlíci jsou lidé, kteří pod vzrůstajícím tlakem klimatických změn opouští dočasně, ale i trvale své domovy. Potenciál a důvody jejich imigrace popisuje portál rozvojovka.cz.

Environmentální uprchlíci se snaží najít nový a vhodný prostor pro život, což však může vyvolávat střety mezi nimi a původními obyvateli daných oblastí. Živnou půdou těchto konfliktů mohou být odlišnosti v etnicitě nebo náboženském vyznání, stejně tak jako strach o vlastní zdroje. Environmentální uprchlíci nejsou definováni v žádné mezinárodní legislativě, což znesnadňuje jejich ochranu. K tomu, aby se člověk stal uprchlíkem, musí splňovat dvě základní kritéria. Zaprvé musí mít opodstatněný strach z pronásledování. Zadruhé to musí být způsobeno některou ze specifických příčin, mezi které patří pronásledování z důvodu příslušnosti k rase, národnosti, náboženství nebo členství v nějakých sociálních skupinách či víra v určitý politický názor. Nicméně tato definice zakotvená v Úmluvě o právním postavení uprchlíků z roku 1951 reflektovala právě svou dobu. Svět se však od těchto let v mnohém změnil. Především v posledních dvou dekádách došlo k rapidnímu nárůstu lidí, kteří prchají ze svých domovů z důvodu klimatických změn. Odhaduje se, že počet těchto osob vyšplhá v roce 2050 až na 200 milionů.

Čadský případ

I když není environmentální uprchlictví legislativně ošetřeno, existuje mnoho autorů, kteří se tomuto tématu naplno věnují. Ti se zabývají jak důvodem vzniku tohoto problému, tak vznikajícími konflikty. Mezi příčiny, které nutí mnohé lidi opouštět své domovy, patří zejména zvyšující se hladina moří, desertifikace, degradace půdy, rostoucí odlesňování či degradace vody a vzduchu. Jako příklad si můžeme zmínit nechvalně proslulé změny, které se týkají Čadského jezera. Toto jezero leží v oblasti afrického Sahelu na hranicích čtyř států, mezi něž patří Čad, Niger, Nigérie a Kamerun. Tato vodní hladina poskytuje životně důležitý zdroj vody lidem, hospodářským zvířatům i volně žijícím živočichům. Jezero je však poměrně mělké, takže je o to více náchylné klimatickým změnám. Za posledních 45 let se zmenšilo o 95 %. Čadské jezero však nevysychá pouze z důvodu klimatických změn, ale také kvůli neustále rostoucí spotřebě vody z jezera a jeho přítoků.

Současná populace regionu se odhaduje na 37 milionu osob s každoročním přírůstkem 3 %, což vytváří silný tlak na tamější prostředí. V 70. letech začaly státy kolem jezera budovat zavlažovací systémy, které měly zvýšit produkci potravin. Kvůli jejich finanční a technické náročnosti se však nesetkaly s úspěchem. Nadále zůstal charakteristickým způsobem obživy místních především rybolov, ten však kvůli ustupující hladině není tak výnosný. Zemědělská půda je nyní kolem jezera prašná a pustá. Pokud nedojde ke změně, mohlo by toto jezero naprosto vymizet, což by s sebou přineslo ještě větší migrační vlny v tomto regionu.

Konflikt nebo spolupráce

Migrační toky mohou dle některých autorů způsobovat vznik konfliktů. U environmentálních uprchlíků ale i uprchlíků definovaných Úmluvou se setkáváme s problematikou určitých limitů. Nejdůležitějším je to, že hostitelské země nejsou ochotny přijímat další a další uprchlíky z důvodu strachu z narušení sociální soudržnosti a své identity. Dle některých může příchod migrantů způsobit etnická napětí, občanské nepokoje či politické převraty.

Změny klimatu nejvíce ovlivňují chudé státy orientované na zemědělství, které se kvůli tomuto fenoménu potýkají s nedostatkem zdrojů a následným ekonomickým úpadkem. Již Thomas Malthus pojednával ve svém díle Esej o principu populace z roku 1798 o příliš rychlém přírůstku světového obyvatelstva, který nekoresponduje s mírou dostupnosti zdrojů. Vědci se v této době začali klonit k názoru, že změny a degradace životního prostředí mohou vést k násilným konfliktům jak na národní, tak mezinárodní úrovni.

Jak tvrdí odborník Thomas Homer-Dixon, v následujících 50 letech se lidská populace vyšplhá k devíti miliardám a ekonomický růst se zpětinásobí. Tyto trendy dle něj budou mít za následek nedostatek obnovitelných zdrojů. Zemědělské půdy i lesních porostů bude ubývat, což s sebou přinese i ztrátu rozmanité biodiverzity. Environmentální změny podobného typu mohou dle Homera-Dixona zhoršit či urychlit vnitrostátní nebo mezinárodní spory.

Na druhou stranu existují i autoři tvrdící, že nedostatek zdrojů může vést ke spolupráci mezi jednotlivými aktéry. Ti se na spolupráci dohodnou zejména z toho důvodu, že jsou si vědomi životní důležitosti těchto zdrojů. K tomuto druhu spolupráce může docházet i mezi jinak konfliktními komunitami. Jako příklad si můžeme uvést zakládání přírodních parků. Jedním takovým je i park Virunga, který se nachází na hranicích Ugandy, Rwandy a Demokratické republiky Kongo. Tyto státy spolupracují na správě parku, a to zejména z toho důvodu, že zde žijí horské gorily, které do této oblasti lákají mnohé turisty. Právě turistika je silným atributem zdejší ekonomiky.

O environmentálním uprchlictví se nedá říct, že by bylo jedinou příčinou vypuknutí konfliktů, nicméně ani tak bychom neměli toto téma bagatelizovat. Existuje až příliš mnoho lidí, kteří jsou okolnostmi nuceni opouštět své domovy a přitom nejsou chráněni mezinárodním právem. Svět by se měl nyní zabývat především otázkou preventivních opatření, aby postižené oblasti netrpěly změnou klimatu ještě více než doposud.

Zdroj a foto (vysychání jezera Čad): www.rozvojovka.cz