Kapr obecný, jedna z nejznámějších sladkovodních ryb, dobyl všechny světadíly kromě Antarktidy. Málo se ví, že nejspíš stále žije i předek dnešních kaprů – divoký kapr, označovaný též jako sazan. Píše se o tom v časopisu Vesmír.

Obdivuhodná, ale také rozporuplná ryba – kapr obecný (Cyprinus carpio, evropský druh) – je na jedné straně v mnoha evropských a asijských zemích chována jako významný hospodářský druh (zhruba 90 % v ČR a 13 % celosvětové produkce ryb v akvakultuře), v severní Americe a v Austrálii patří naopak mezi nežádoucí zavlečené druhy. Mezinárodní unie pro ochranu přírody IUCN řadí kapra mezi sto nejnebezpečnějších invazních druhů a zároveň mezi druhy zranitelné.

Původní areál výskytu našeho kapra se nacházel v nížinných řekách ústících do Černého, Kaspického a Aralského moře. Na další území jej rozšířili lidé svou činností a díky svým typickým vlastnostem (vysoká odolnost k negativním vlivům jako znečištění vod, nízká koncentrace rozpuštěného kyslíku i jeho přesycení, zákal; všežravost, vysoká plodnost) se zde udržel a mnohde dobře prospívá. Navzdory zažité představě, že kapr je doma v rybníce, jsou původním prostředím pomalu tekoucí úživné řeky v nížinných oblastech s hojným výskytem vodní vegetace, běžně obývá brakické vody a krátkodobě toleruje i vodu mořskou. Zájem lidí o kapry v širším slova smyslu nelze spolehlivě datovat, s určitostí je lovili ve volných vodách v Číně už v pátém století před naším letopočtem (asijský kapr Cyprinus rubrofuscus, dříve označován za poddruh kapra obecného C. carpio haematopterus), přičemž kapr byl jen jedním z lovených druhů.

K celosvětovému rozšíření kapra došlo shodně jako u mnoha dalších druhů díky jeho zdomácnění v lidské péči, pravděpodobně je to vůbec první domestikovaná ryba v historii. Domestikace je fascinující aspekt lidské kultury, u mnoha druhů se jedná o velmi dávnou záležitost a nelze zjistit, kde a jak byli domestikováni první jedinci. V případě kapra je však situace zřejmá díky studiím prof. Eugena K. Balona (1930-2013), celosvětově uznávaného ichtyologa původem z Orlové u Karviné, většinu života působícího v Kanadě. Jeho vědecká kariéra začala ve Slovenské akademii věd, kde 14 let studoval divoké populace kaprů v Dunaji. Následně se stal uznávaným odborníkem i na africké ryby, případně se zabýval darwinistickým determinismem, osobní vztah ke kaprům ale přetrval po celý jeho život.

Původ kaprů, s nimiž se setkáváme v našich rybnících, a jež znají též lidé po celém světě, je v Dunaji. S domestikací těchto ryb začaly římské legie, které se na přelomu letopočtu usadily v záplavové oblasti okolí Dunaje, v tehdejší Panonské provincii. Podle odhadů archeologů čítala populace Římanů až 100 tisíc obyvatel a kapr pro ni byl, zejména během jara, velmi snadnou kořistí. V tomto období se Dunaj v důsledku povodní rozléval a zaplavoval blízká území. Mělká voda s potopenou vegetací byla hlavním trdlištěm kaprů. Archeologické nálezy potvrdily převahu kostí kapra v tehdejším kuchyňském odpadu.

Díky pohybu lidí a přepychovému životu Římanů byli kapři převáženi do Itálie. Ryby bez potíží přežily i několikatýdenní cestu v malé nádobě či ve vlhkém prostředí (např. pytel s mokrým mechem). V Itálii je drželi jako živé potraviny v piscinách – nádržích s vodou. Později se budovaly větší pisciny charakteru umělých jezírek, kde ryby žily pro okrasu. Prakticky s jistotou kapři z těchto zařízení unikali a dostávali se do volných vod, kde se mohli dále šířit. Zda docházelo k rozmnožování i v jezírkách, jisté není.

Rozpad Římské říše znamenal pro kapry zlaté časy ve službách víry. Již při zakládání prvních klášterů byly v okolí budovány nádrže s vodou, následně od 7. století byly rybníky běžnou součástí usedlostí řádů a v nadcházejících šesti stoletích se kapři masově šířili spolu s křesťanstvím. Tehdejší křesťanské zásady určovaly více než 100 postních dnů, kdy byla konzumace masa teplokrevných živočichů zakázána. Ryby a obzvláště odolní kapři dorůstající značné velikosti se těšili velké oblibě. Je známo dokonce několik učebnic pro chov kapra, na svou dobu nejpodrobnější De piscins – O rybnících napsal Dubravius roku 1547 na Moravě.

Domestikovaný kapr a tedy i jeho předek – divoký kapr pochází podle studií profesora Balona z Dunaje, konkrétně z vnitrozemské delty mezi Bratislavou a Komárnem. Ta bohužel padla za oběť vodnímu dílu Gabčíkovo. Před spoutáním Dunaje do umělého regulovaného koryta se v těchto místech každoročně třela početná hejna divokých kaprů, jak dokládají pozorování ještě v šedesátých letech minulého století. Aktuální podoba Dunaje uzavřeného do zpevnělého kanálu a regulace průtoků zabraňující rozlévání vody do zbytků původní vnitrozemské delty znamenala zánik populace divokého kapra v této oblasti.

Na Dunaji po celé jeho délce takřka 3 tisíc kilometrů stále existuje jedno vhodné místo s prostředím velmi podobným vnitrozemské deltě Dunaje pod Bratislavou. Je jím pravá delta Dunaje, jež se rozkládá na ploše skoro 3,5 tisíc km², kde řeka pozvolna opouští kontinent a vlévá se do Černého moře. Toto unikátní místo bylo zachráněno vyhlášením národního parku a náleží i do sítě světového dědictví UNESCO. Dunaj zde vytváří síť ramen, rozlehlé laguny i mokřady. Velká část pevniny je pokryta rákosím a lužními lesy, ale nalezneme zde i písečné duny. Části delty se na jaře zaplavují, čímž jsou kapři synchronizováni k výtěru přicházejícími povodněmi a nacházejí i dostatek ponořených rostlin, na které mohou uložit oplozené jikry.

Kapr patří mezi relativně dlouhověké ryby, dožívá se až 50 let při velikosti více než metr a váze nad 40 kilogramů. Je tedy reálné, že stále přežívají kapři pozorování v Dunaji před jeho drastickou regulací. Delta Dunaje vytváří v podstatě ostrovní ekosystém přirozeného prostředí v jinak po staletí silně ovlivňované evropské krajině.

Vzhledem k relativně nedávné domestikaci kapra, intenzivnímu šlechtění hospodářských plemen a častým únikům domestikovaných kaprů zpět do volných vod je genetické odlišení divokého a domestikovaného kapra velmi obtížné. Vlastní šlechtění nejčastěji probíhalo křížením malého počtu jedinců, čímž docházelo k rapidnímu snížení genetické variability. Nedošlo však k zamezení zpětného křížení s divokým kaprem, což situaci opět komplikuje.

Určitým vodítkem mohou být morfologické znaky, neboť divoký kapr je přizpůsoben životu v tekoucí vodě a nabídce přirozené potravy. Na druhou stranu domestikované formy se opravdu chovají převážně v rybnících se stojatou vodou a přikrmování je běžnou praxí. Zároveň je třeba si přiznat, že zdivočelý domestikovaný kapr po několika generacích v řece vytvoří formu velmi podobnou divokému kapru. Morfologické i fyziologické odlišnosti domestikovaného kapra souvisejí se stabilnějšími podmínkami v rybnících ve srovnání s původním říčním biotopem.

Do života divokého i domestikovaného kapra v oblasti delty Dunaje významně zasahuje lov. Sportovní rybáři za kapry cestují samozřejmě i do delty Dunaje a internet je plný fotografií i videí úlovků. V těchto úlovcích lze zřídka najít jedince podobného divokému kaprovi, většina kaprů vypadá jako domestikovaná forma. Tedy kapry uniklé či záměrně vysazené, kteří mohou být více zvyklý na příjem umělé potravy. Divocí kapři se tak mohou v dané lokalitě vyskytovat, ale nepozorováni se živit přirozenou potravou bez hrozby rybářských háčků.

Místní rybáři, pro něž je rybolov zdrojem obživy a malého zisku, nejčastěji loví tradičně do vrší. Jejich úlovky jen stěží nalezneme online zdokumentované a tak nezbývá než se za nimi vypravit a pohovořit s nimi. V jejich úlovcích se vedle štik, cejnů, sumců a karasů, objevují i kapři. Jejich velikost je o poznání menší než na fotkách rybářů s udicí, podle vzhledu jde bohužel ale opět nejčastěji o domestikované formy.

Kapr je rybou mnoha tváří. Z původního divokého kapra byly vyšlechtěny desítky hospodářských plemen a okrasných forem. Zde nemohu vynechat zmínku o koi (C. rubrofuscus nebo kříženci C. rubrofuscus x C. carpio), vyšlechtěných barevných kaprech z Japonska, rozšířených po celém světě v zahradních jezírkách. Koi přispěli k dalšímu prvenství, patří mezi nejdražší ryby. Cena za špičkového jedince může přesáhnout i milión dolarů.

Divokého kapra bychom si tedy měli vážit. Místo toho jsme mu zničili původní areál výskytu ve středním Dunaji a zahnali jej „do kouta“ do delty Dunaje.

Jistě, v mnoha krajinách světa kaprovi nemohou přijít na jméno, kvůli jeho všežravosti a odolnosti, proto, jak razantně svou aktivitou mění místní prostředí. Za rozšiřování invazních druhů si ale můžeme sami, kapr jen chce žít v podmínkách, kam jsme jej vysadili. Velmi bych si přál, aby divokého kapra nestihl obdobný osud jako vymřelého pratura a abychom měli i nadále možnost se s ním setkávat ve volné přírodě.

Cesta za divokým kaprem a jeho studium bylo podpořeno projekty: Strategie AV21 – Rozmanitost života a zdraví ekosystémů, CEKOPOT (CZ.1.07/2.3.00/20.0204) spolufinancovaným Evropským sociálním fondem a státním rozpočtem ČR a Přírodovědeckou fakultou Jihočeské univerzity v Českých Budějovicích pořádající kurz vertebratologická exkurze.

Únikům domestikovaných forem kapra a zvyšující se početnosti kapra ve volných vodách aktuálně kromě přímého vysazování sportovními rybáři napomáhají i povodně.

Zdroj: http://vesmir.cz/2016/06/28/cesta-za-prakaprem, Foto: (Divocí kapři ze slovenské části Dunaje) Eugene K. Balon roku 1955