Dostupnost, kvalita a čistota vody patří verbálně mezi hlavní priority Evropské unie. Reálně ale platí pro vodohospodářskou oblast při čerpání dotací horší podmínky, než v přístupu k evropským financím v řadě oblastí, které jsou s významem čistoty a dostupnosti vody nesrovnatelné.

Bohužel je dán přístup EU k oblasti vodohospodářství zejména politickými důvody, v případě ČR za mohutného přispění našich vlastních politiků. Jde především o osoby spojené se v současnosti skomírající Stranou zelených, které byly přítomny u jednáních o podmínkách investic do oblasti čištění vod. ČR si přitom nejenže nevyjednala alespoň teoretickou možnost odkladu výstavby čistíren odpadních vod v menších obcích za rok 2010 (což by se ještě dalo pochopit, neboť čistota vod specielně v naší krajině je pořád ještě velký problém), ale zelení vyjednavači cíleně postavili do diskriminační pozice velké vodohospodářské společnosti, které by podle nich mohly z dotací do oblasti čistoty vod nadměrně profitovat – tedy, jak se v našich médiích píše, vytvářet z dotací vysoké soukromé zisky.

Ať se to přitom komu chce líbí, nebo ne, lze popsaný přístup ohodnotit jediným slovem: Závist. Ta má své historické kořeny v předlistopadovém režimu, kdy byl každý, kdo disponoval nějakým majetkem, potenciálním nepřítelem dělnické třídy a podezřelý ze způsobu, jak vůbec mohl velkého majetku za situace, kdy vše má patřit všem, nabýt. Negativní vnímání všech bohatých (majetných) lidí i podnikatelských subjektů ostatně přetrvává do dneška – a je-li takovým bohatým ještě navíc subjekt ze zahraničí, pak již téměř nemá šanci na nějakou společenskou podporu.

Dlouhodobě zanedbávaná vodohospodářská infrastruktura v ČR si nicméně žádala a stále ještě žádá mnohamiliardové investice v rozsahu, který není možno zabezpečit z obecních zdrojů a existence velkých domácích i nadnárodních společností na vodohospodářském trhu je proto pro zajištění a udržování dostatečného objemu kvalitní pitné vody i čistoty odpadních vod nezbytnou podmínkou. Pokud by tomu tak nebylo, musel by se odpovědnosti za tuto oblast ujmout stát se všemi negativními efekty, které z toho plynou, například výrazným zvýšením cen vody. Lze samozřejmě namítnout, že také velké vodohospodářské společnosti postupně zvyšují ceny, a tím i na první pohled svůj zisk, růst cen je ale jednak regulován, jednak je většina onoho zisku investována právě do zkvalitnění vodohospodářské infrastruktury. Fór je v tom, že zejména systémové investice jsou tak velké, že by si je obce, sdružení obcí, menší města nebo jiné subjekty nemohly dovolit, neboť by nedokázaly potřebné peníze v dostatečném objemu zkoncentrovat. To mohou jen opravdu velké společnosti.

Přesto to jsou, bohužel i za přispění našich médií, „nepřátelé státu“. Trnem v oku laické (i novinářské) veřejnosti jsou přitom „zisky soukromých společností“. Obdobně argumentuje (podle mne ale zejména proto, že jí byl tento názor našimi politiky implantován), také EU. Zajímavé ale je, že v případě využití jiných evropských dotací Evropěmožnost profitu soukromých subjektů z realizovaných projektů nevadí. Třeba v dopravě. Za přispění evropských peněz postavené železniční koridory také přece přispívají k zisku zpoplatněním jízdného soukromým dopravním subjektům, stejně tak profitují na síti z unijních peněz postavených cyklostezek soukromé půjčovny kol a poskytovatelé jiných doprovodných služeb. Tyto projekty ale EU až nekriticky podporuje.

Nic proti kolům, ale není přece jen čistá voda větší prioritou, než v řadě případů omezení ostatní dopravy, které na mnoha místech, zejména pak ve městech, cyklostezky představují? Opravdu tak hájí EU veřejný zájem, kterým se tak často slovně holedbá?

Petr Havel