Podle vyjádření Nejvyššího kontrolního úřadu (NKÚ) nejsou některá protipovodňová opatření financovaná v rámci programů „prevence před povodněmi“ ministerstvem zemědělství dostatečně účinná. Mohou mít úředníci NKÚ pravdu?

Kdo nic nedělá, nic nezkazí, bylo by asi vhodné konstatovat na úvod. Nebo jinak – prakticky vždy se dá cokoli udělat oproti tomu, jak to nakonec dopadlo, o něco lépe nebo levněji. Stejně tak ale platí, že se cokoli dá udělat o něco hůře a za více peněz. Jednoznačná vyjádření, a to především v takové oblasti, kde funguje člověkem neovlivnitelný faktor přírody, jsou tedy vždy ve své jednoznačnosti na vodě – i některé závěry NKÚ.

Ministerstvo zemědělství se i proto poměrně logicky proti závěrům NKÚ ohradilo, a celkem správně konstatovalo, že změřit například míru ochrany půdy na základě vybudování nějaké retenční plochy, například rybníku, je vlastně nemožné. Což je pravda. Efektivitu takových protipovodňových opatření prostě nelze posuzovat podle lidských šablon, neboť příroda a krajina je živý organismus, v němž se podmínky mohou měnit doslova z hodiny na hodinu. Hodnocení efektivity budování rybníků, ale třeba i poldrů nebo močálů je tak zcela individuální, přičemž skutečnou odpověď dá až sama příroda.

Jiná věc jsou podmínky výběrových řízení na realizaci protipovodňových opatření a technická dokumentace k nim. Ze zkušeností z naší země víme, že v rámci šetření lze zanedbat i tak podstatnou věc, jako je geologický průzkum podloží dál nice D1. Stejně tak je známo, že prohlubování koryt řek a jejich „opancéřování“ kameny a betonem tok vody při povodních spíše urychlí a problém zaplavení se tak přesune, bohužel ve větší míře než v místě „vyřešení problému“, do nižších partií příslušných toků. Což je ovšem problém přístupu, těžko hodnotit, zda bylo třeba použít třeba o 100 kamenů více nebo méně.

Základním problémem, od něhož se odvíjí nákladovost, struktura a ve výsledku a ona zpropadená efektivita protipovodňových opatření, je ovšem správné hodnocení rizik a komplexnost protipovodňových opatření. Je přitom zřejmé, že čím komplexnější opatření je (a opět to nelze přepočítávat například na délku protipovodňových staveb), tím je opatření efektivnější. Zmiňovaná komplexnost je ovšem dána i tím, zdali se ve správném čase a dostatečné míře provádějí opatření i na souvisejících lokalitách, byť opatření na nich realizuje třeba nějaký úplně jiný subjekt. A pokud se týká hodnocení rizik, tak to už je v současné době úplná loterie. I když si za to trochu můžeme zavádějící terminologií sami. Například prostřednictvím pojmů pětiletá, dvacetiletá nebo stoletá voda. Ty jakoby avizují předpoklad, že opatření budovaná proti stoleté vodě v příštích 100 letech příslušné lokality ochrání. Vzhledem k tomu ale, že neumíme předpovídat na 100 let počasí, je to termín velmi zavádějící. Bohužel je ale měřítkem k tomu, jaká protipovodňová opatření budou budována – a tedy také k tomu, kolik budou stát. Některá z opatření mohou tak být neúčinná prostě proto, že byla projektována na menší přívaly vody, než k jakým reálně došlo.

Je tedy třeba rozlišovat. NKÚ má téměř jistě pravdu v tom, že v některých výběrových řízeních na protipovodňové projekty nebyla dodržena litera zákona o veřejných zakázkách či podmínky smluv včetně smluvních pokut. Zcela nepochybně je ale chybná teze, že vybudovaná opatření nejsou účinná. Jiná věc je, kde je hranice této účinnosti, avšak to zdaleka ne vždy záleží na realizátorech opatření, a často ani ne na jejich zadavatelích.

Petr Havel