V průběhu listopadu letošního roku spatří světlo světa unikátní publikace s názvem „Krajina a voda“, kniha „o životě s vodou a návratu k přirozené krajině“. Čtenářům portálu Naše voda nabízíme v předstihu ukázky z jednotlivých kapitol.

Kapitola 8 – Mezi vodou a souší, autor textu Zdeňka Sůvová

Přírodní mozaika začala být rozbíjena již v průběhu 18. století. Důvodem byl hlad po půdě. K tomu se koncem 19. století přidaly regulace vodních toků a po roce 1950 velká homogenizace krajiny a intenzifikace výroby. Zánikem soukromého vlastnictví byl zničen rovněž vztah k půdě a s tím i snaha předat pozemky v dobrém stavu dalším generacím. Díky napřímeným a jezy či přehradami zablokovaným vodním tokům byla zlikvidována nebo přeměněna některá stanoviště, byla snížena samočistící schopnost toků i průchodnost říční sítě pro migrující živočichy. Méně viditelný, ale o to záludnější pro fungování ekosystémů, byl drastický úbytek zhruba dvou třetin mokřadů: více jak 90% plochy lužních lesů, prakticky všech černav a slanisek, mnoha ložisek rašeliny vytěžených na palivo či přírodní hnojiva. Odvodnění mokřadů přispělo nejen k úbytku mokřadních stanovišť, ale i k dalšímu narušení hydrologického režimu a k nižší retenční schopnosti jednotlivých povodí. Z krajiny také zmizely nenápadné, leč zásadní vodní biotopy: drobné tůně a další malé nádrže. S nimi opět mizí nejen související živočišné druhy, ale i voda. Rybníky začaly být přehnojovány.

Na druhou stranu lidskou činností vzniklo množství nádrží představujících záchytné body pro vodní organismy: rybníky, těžební jámy v lomech a pískovnách, ale i zahradní jezírka. Nejspíš by časem došlo k ustanovení nějaké nové, celkem rozumné rovnováhy, ovšem do rovnice vstoupily další parametry – zesílená eutrofizace prostředí a biologická globalizace doprovázená transkontinentálním vítězstvím několika mála přizpůsobivých, tzv. invazivních, případně expanzivních druhů. To však většinou znamenalo prohru místních společenstev specializovaných na svá stanoviště. A pokud věříte na globální změnu klimatu, tak ta se stane dalším rozhodujícím hráčem.

Co za této situace můžeme pro přírodu udělat? Mnoho návrhů již bylo řečeno a další se objeví v závěrečné kapitole této knihy. V zásadě však navrhujeme samozřejmé – chránit spíše cenná stanoviště než jednotlivé druhy a vracet se nejprve morfologickými úpravami k původní krajině s vírou, že mnohé rostliny a živočichové se navrátí víceméně sami, ale pomoct jim v tom blokováním invazních druhů a opatrnými výsadky, jak je praktikujeme třeba u perlorodek nebo lososů.

Zdroj: Krajina a voda, autor textu Zdeňka Sůvová, foto: Krajina a voda