V průběhu listopadu letošního roku spatří světlo světa unikátní publikace s názvem „Krajina a voda“, kniha „o životě s vodou a návratu k přirozené krajině“. Čtenářům portálu Naše voda nabízíme v předstihu ukázky z jednotlivých kapitol.

Kapitola 7 – Život v proudu, autor textu Zdeňka Sůvová

V České republice bylo doloženo minimálně 67 původních druhů ryb a mihulí. Zatím 9 z nich bylo vyhubeno a další zástupce zřejmě stejný osud rovněž nemine. Naše ichtyofauna ovšem byla obohacena o desítky nepůvodních druhů, ať už vysazených nebo zavlečených. Jejich počet s každým desetiletím narůstá. Podat tak ucelenější přehled o českých a moravských rybách je záležitostí rozsáhlých monografií. Zájemce o danou problematiku odkazujeme například na obsáhlou publikaci Hanela a Luska (2005).

Při povídání o rybách bychom ovšem neměli opomenout jednoho z největších českých vědců 19. století, prof. Antonína Friče (1832-1913), s jeho rozsáhlými zásluhami nejen na poli paleontologie, geologie, ornitologie či ichtyologie. Poukazoval na význam terénního výzkumu a významně rozšířil naše poznatky o potravě i parazitech ryb. Rozčlenil tekoucí vody na rybí pásma dle typických druhů ryb (tj. pásmo pstruhové, lipanové, parmové, cejnové). Zřizoval chovné stanice pro odchov ryb a předběhl svou dobu snahou o zachování lososů v českých řekách. Trpce okomentoval, že jeho mnohaleté úsilí a vypuštění milionů mladých lososů do našich vod vyústilo pouze ve zřízení 12 nových stanic na jejich lov. Snad novodobé introdukce lososů uctí památku tohoto vědce příznivějšími výsledky.

Lososi, táhnoucí ve velkých hejnech přes Labe až na trdliště horských a podhorských toků, se už v pravěku zařadili mezi nejdůležitější lovné ryby českých vod. Jejich tah byl ještě zvýrazněn středověkou výstavbou jezů, které ryby musely přeskakovat na své cestě proti proudu. Jezy se tak brzy začaly využívat k lovu lososů ve velkém; často s chybnou domněnkou, že jejich mořský zdroj je nevyčerpatelný. Během novověku táhnoucích lososů ubývalo. Kromě decimace rybolovem se na jejich populacích podepsalo i znečištění vod, a pozůstatky tažných hejn definitivně ztroskotaly při překonávání přehradních hrází, budovaných v 1. polovině 20. století. R. 1998 byl v ČR zahájen reintrodukční program. Základním předpokladem širšího úspěchu je však kromě spolupráce s německou stranou lepší prostupnost říční sítě pro migrující ryby.

Připomeňme také nedávno zesnulého prof. Pavla Blažku (1928-2016), prvního děkana Biologické (dnes Přírodovědecké) fakulty Jihočeské univerzity, jenž se zabýval nejenom fyziologií ryb. Objevil a objasnil anoxický metabolismus karasů, kteří jsou schopní přežívat zimní měsíce ve vodě bez rozpuštěného kyslíku a získávat potřebný kyslík štěpením tuků. Věnoval se i rezistenci těchto ryb na extrémnější teploty vody.

Odolnost a životaschopnost karasů můžeme ilustrovat i vyprávěním patnáctiletého rybáře Matěje Víchy, který tyto ryby léta rozmnožuje v nádrži na dešťovou vodu s obsahem ca 2 m3: „Nejlepší je chovat karásky, protože dobře snáší bahnitou vodu a snadno se rozmnožují. Koupím malé hejno, třeba jenom 5-6 ryb, a během léta se mi v kaverně namnoží na hejno až o 100 rybkách. Ale když jich je tam tolik, rostou pomaleji. Vytírají se na vodních kytkách, třeba na leknínu. Lepší je ale do nádrže hodit větev borovice, protože se pak dospělí přes jehlice nedostanou k jikrám a nemůžou je sežrat. Na potravu jsou nenároční, a když na den nebo dva zamrznou do ledu a pak zase rozmrznou, přežijí to.“

Zdroj: Krajina a voda, autor textu Zdeňka Sůvová, foto: Krajina a voda (Hražany)