V rámci setkání vodohospodářů při oslavách Světového dne vody vystoupil se svým příspěvkem také předseda Sdružení oboru vodovodů a kanalizací (SOVAK) František Barák. Redakce portálu Naše voda přináší svým čtenářům celý jeho příspěvek v nezkrácené podobě.

Dovolte mi, abych jménem představenstva Sdružení oboru vodovodů a kanalizací, sdružení, které zásobuje téměř 9,5 milionu obyvatel naší republiky pitnou vodou, pozdravil naše dnešní setkání u příležitosti Dne vody. Využívám této příležitosti, abych poděkoval všem kolegům a partnerům za práci, kterou vykonali v minulém období, za úsilí pro to, abychom měli k dispozici v České republice, kdykoliv si zamaneme, kvalitní pitnou vodu. Dnešního setkání využiji nejen k tomu, abych vzdal hold voděnositelce života, ale poukázal na nezbytná opatření  pro zásobování obyvatel naší země pitnou vodou.

Voda je spojena se životem a s rozvojem civilizace. Elektrickou energii využíváme ve formě, na kterou jsme denně zvyklí, zhruba 140 let. Zhruba stejně dlouho přenášíme zvuk telefonem.  Moderní i-technologie nám slouží pár desetiletí. Važme si vody, važme si toho, že je pro nás samozřejmostí mít ji denně kdykoliv a kdekoliv. Važme si toho, že se dovídáme o tom, že nám chybí pouze při velmi řídkých poruchách, kdy nadáváme na vodárny, aniž bychom jim alespoň jednou za rok poděkovali za to, že voda teče.

V úvodu chci říci, že česká legislativa je k vodě velmi strohá. Kromě zmínění veřejného zájmu na zásobování obyvatel pitnou vodou ve vodním zákoně zůstává k vodě téměř netečná. Tak se dnes může stát, že kvůli zákazu vstupu na soukromý pozemek při opravě nebo výměně několika metrů vodovodu, bude bez vody několik tisíc obyvatel. Navíc, v české legislativě se například vůbec nepočítá s krizovými situacemi souvisejícími s nedostatkem zdrojů vody, otázky řešení sucha v našich na vodu hojných oblastech nejsou, bohužel, aktuální. Naopak, řešíme protipovodňová opatření, některá by měla dokonce být financována z poplatků za odběr povrchové a podzemní vody. Je nezbytné urychleně vypracovat státní strategii pro boj proti suchu, stejně jako je tomu ve státní strategii pro povodně, která ovšem vznikla až po katastrofě. Nemůžeme otálet a čekat na suchý rok.

Základním předpokladem pro zásobování obyvatel pitnou vodou je kromě dostatečných zdrojůkvalitní vodárenská infrastruktura. Tu máme, respektive, vlastníci vodárenského majetku, pevně v rukou. Zásadním předpokladem zachování kvalitní nebo alespoň provozuschopné infrastruktury je její údržba a především obnova. Tu by měla předpokládat a nařizovat dlouhodobá, alespoň 40 letá koncepce – dosavadní 5 letá koncepce je operativou, nikoliv koncepcí vodovodů a kanalizací České republiky. Kontrolní mechanizmy k jejímu plnění jsou ovšem nedostatečné. Ve zhruba 40-leté periodě by měla být obnovována vodárenská infrastruktura. Vycházím přitom z průměrné délky životnosti vodárenského majetku. V naší zemi máme zhruba 70 000 km vodovodních a 37 000 km kanalizačních sítí, více než 2 250 čistíren odpadních vod a tisíce speciálních technologií.

Hodnota vodárenského majetku v České republice představuje v pořizovacích cenách roku 2010 více než 1 bilion (1 000 miliard) Kč. To je v přepočtu na obyvatele zhruba 100 000 Kč. To znamená, že je třeba dát ročně na obnovu české vodárenské infrastruktury zhruba 18 miliard korun. Samozřejmě investiční nároky jsou různé. Zpravidla, tam, kde je cena vodného a stočného nízká, nedocházelo v posledních letech k obnově majetku, a ten je mnohdy na hranici provozuschopnosti. Tam, kde je majetek vybydlen, bude muset dojít ke skokovému nárůstu ceny vody pro zajištění zdrojů, její další nárůst se však ustálí při řádné obnově po několika letech.

Zdrojem pro financování obnovy je cena vodného a stočného. Dotace, ať státní nebo evropské, mají z dlouhodobého hlediska pro financování obnovy vodárenského majetku malý význam. Jenom pro srovnání – evropské dotace, v případě jejich úspěšného vyčerpání, by dosáhly výše asi 30 miliard korun, to je zhruba potřeba na obnovu na jeden a půl roku. Je jisté, že cena pitné vody a stočného poroste úměrně s nárůstem ceny energií, materiálů, stavebních prací, poplatků a daní. Tam, kde jsou vodní a kanalizační sítě ve špatném stavu, musí být nárůsty ceny po několik let podstatně vyšší.

České vodárenství musí být během několika let samofinancovatelné, to znamená bez dotací. Zdroje na provozování, to je na výrobu a dodávku pitné vody a její odkanalizování a vyčištění, na opravy, obnovu a v budoucnu i na další rozvoj musí generovat z ceny vodného a stočného. Jiné cesty není.  Po roce 2015 nelze s evropskými dotacemi dočeského vodárenství, kromě mimořádných událostí, počítat. K omezení dojde i u státních dotací.

Většina spotřebitelů cenu vody nezná, jenom si stěžuje na její nárůst. Komfortní spotřeba vody je zhruba 100 litrů na člověka za den. To je dnes v průměru 6 -7 Kč denně, na venkově, kde není stočné, pouze polovina. Člověk by se pohodlí mít kdykoliv kvalitní pitnou vodu k dispozici neměl vzdávat. Přitom ovšem musí počítat s tím, že za pohodlí musí zaplatit.

Nezbytný předpokladem pro realizaci obnovy a fungování našeho oboru je připravenost administrativy, legislativy, a norem nezbytných pro plnění funkce oboru vodovodů a kanalizací. Jasné, jednoduché a jednotné, a regionálně stejně aplikovatelné právní, technické, hygienické a daňové normy a postupy jsou nezbytným předpokladem dobrého fungování oboru.  Ke zlepšení prostředí v oboru výrazněpřispěje sloučení kompetencí pro oblast vody, vodního hospodářství a vodovodů a kanalizací pod jediné ministerstvo.

Podle doporučení Světové zdravotnické organizace (WHO) a Světové banky by cena vody (vodné a stočné) neměla být vyšší než 2 % příjmů rodiny. Konkrétně v podmínkách ČR by neměla překročit 80-90 Kč/m3. Komu je doporučení určeno? Patří vládám nebo prodejcům vody. Zohledňuje poplatky za čerpání a vypouštění, věcná břemena vůči státním institucím a daně uvalené na vodu? V České republice zaplatíme z ceny vodného a stočného dnes více než třetinu v poplatcích a daních státu. Sociálně únosná cena, o které neustále hovoříme, ale nevytváříme podmínky pro její zachování, je jistě v některých regionech na několik let ohrožena. Dnes je na úrovni zhruba 85 korun za 1 m3 vodného a stočného. Je jasné, že toto číslo bude v některých městech a obcích naší země brzy značně překročeno.

Výroba pitné vody není příliš drahá, drahá je její hygienizace, doprava ke spotřebiteli, následné odkanalizování a vyčištění. Drahé jsou platby za věcná břemena, pozoruhodné je to, že nejdražší jsou ta, která platí vlastníci majetku státním, krajským a municipálním institucím. V blízké budoucnosti  bude nezbytné jasně legislativně vymezit věcná břemena v oboru vodovody a kanalizace a stanovit cenové rámce s jasným vymezením veřejného zájmu na zásobování obyvatel pitnou vodou. Jinak může dojít ke krizovým situacím nebo značnému nárůstu ceny vodného a stočného. Chci poukázat na to, že nejvyšší poplatky za věcná břemena zaplatíme městským, krajským a státním institucím.

Dovolte mi zmínit jedno podstatné: dnes čistíme srážkové vody z krajských a státních komunikací zdarma, respektive zaplatí je všichni ostatní spotřebitelé ve stočném Přitom za uložení kanalizace do dopravních komunikací patřících státu nebo krajům platíme značné poplatky, dále pak platíme nájemné za kanalizaci. To je stav, který nemůže připustit novela zákona o vodovodech a kanalizacích. Spotřebitelé platí za vlastníky silnic a železnic ohromné částy za stočné. Za zábory veřejných prostranství platí provozovatelé vodovodů a kanalizací městům a krajům stamilióny ročně. To vše je součástí ceny vodného a stočného.

Máme před sebou novelu zákona o vodovodech a kanalizacích. Naše sdružení je největším brain trustem v oboru v České republice. Přivítáme, kdyžbudeme aktivním, opakuji aktivním spolutvůrcem zákona, a tímto oslovuji Ministerstvo zemědělství ČR a nabízím spolupráci při formulaci novely zákona.

Ještě poznámka: Jak je možné, že vodoprávní úřady stanovují na základě požadavků Povodí, s.p. některým provozovatelům přísnější než evropské limity na čištění městských odpadních vod. Tím jsou trestáni ti schopní a připravení, namísto znečišťovatelů. Vyčistit umíme téměř vše, otázkou je pouze cena.

Dnes stojí komfortní spotřeba vody a její vyčištění občana za den zhruba 6 korun. To je cena malé skleničky minerálky. V žebříčku rodinných rozpočtůnebude rozhodně voda na čelných místech při hledání úspor. Tím nechci ospravedlňovat nárůsty cen vodného a stočného. Je nepravděpodobné, že dojde k výraznému omezení spotřeby vody, přesáhne-li cena vody zmíněnou hranici 2 % příjmů domácnosti. K tomu totiž v některých oblastech naší země musí dojít z důvodů získání prostředků na obnovu, byť pouze na několik let. Měli bychom přestat požívat termín sociální cena vody. Je nepřesný a mnoho nevyjadřuje. Copak může být voda nejlevnější tam, kde jsou nejmenší příjmy – v řadě zemí Afriky a Asie, naopak nejdražší tam, kde je vysoká životní úroveň.

Hovoříme-li v našich podmínkách o ceně vody, chci podtrhnout spíše termín solidární cena. Solidaritu silnějšího se slabším, ve vodárenství města s venkovem. Je zřejmé, že výroba pitné vody je ve městech vzhledem k hustotě zástavby a vyšší spotřebě podstatnělevnější než na venkově. Přesto se daří udržet ve většině regionů naší země jednotnou cenu vodného a stočného právě díky zmíněné solidaritě.

Přeji nám všem, hlavně pak našim potomkům, dostatek chutné a dobré pitné vody.

Naše voda