Blíží se konec roku a s ním i vyhlašování cen vodného a stočného na příští rok. Souvislosti tvorby cen přibližuje Předseda představenstva Sdružení oboru vodovodů a kanalizací ČR (SOVAK ČR) František Barák.

Obor vodovodů a kanalizací bude opět na několik dní středem zájmu médií. Namísto pochvaly o dobrých službách v dodávkách kvalitní pitné vody pro více než 9,5 milionů obyvatel bude znít kritika nově vyhlášených cen.

V ČR slouží 75 tisíc kilometrů vodovodní a 42 tisíc kilometrů kanalizační sítě, více než 2600 čistíren odpadních vod a desetitisíce technologických zařízení k výrobě a dodávkám pitné vody, jejímu odkanalizování, vyčištění a návratu zpět do přírody. Vodárenský majetek přesahuje hodnotu 1 billonu korun, tedy v přepočtu na obyvatele 100 000 korun.

Do obnovy jde málo

Podstatná část z vybrané ceny se vrací do obnovy majetku. Bude-li kontinuální obnova probíhat normálně, musí se ročně investovat 18 – 20 miliard korun. Některé náročné technologie mají životnost 10 let, vodovodní a kanalizační sítě 60-100 let. Kontinuální obnova infrastruktury, která je předpokladem dobrých vodárenských služeb, vyžaduje roční obnovu necelých 1,8 až 2 procent majetku. Dnes jde do obnovy ročně zhruba 8 miliard korun, tedy o 10 miliard méně než je potřeba. To znamená, že majetek stárne a je vybydlován. Mimochodem, argumenty o tom, že nové sítě jsou kvalitnější, než staré, je nesprávný. Nejhorší je stav sítí ze 70 – 80 let, kdy rostla sídliště ve městech a vodovodní a kanalizační sítě byly budovány z nekvalitních materiálů ze spřátelených zemí. Starší sítě než tyto jsou v daleko lepším stavu.

Drtivá většina z vodárenského majetku v České republice, více než 85 procent, patří městům a obcím. Ty stanovují cenu vodného a stočného. Podstatná část ceny vody musí generovat prostředky na obnovu majetku. Ta byla v posledních letech především u malých vlastníků zanedbána nebo dokonce žádná.

Podstatné je daňové zatížení vody. Z ročních tržeb 27 miliard korun odvádí vodárenské společnosti státu téměř 35 procent na daních a poplatcích za čerpání podzemní a povrchové vody. Další stovky milionů ročně platí vodárny městům a obcím například za zábory veřejných prostranství, za uzávěry komunikací při opravách, rekonstrukcích a výstavbě vodovodních a kanalizačních řadů. I tyto stamilióny jsou také součástí ceny vodného a stočného.

Dotace moc nepomáhají

Evropské dotace jsou z dlouhodobého hlediska potřeb financování českého vodárenství málo významné. Podmínky přijatelnosti byly nastaveny příliš složitě, a měly diskriminační charakter. Nové podmínky musí být jednoduché, základním kritériem musí být parametr – číslo. Ne nesrozumitelný soubor podmínek, přikázaní a varování, protkaný finančním modelem. Dotace by měly jít do smysluplných projektů, jejich výsledkem by měly být ekonomicky přijatelné vodárenské služby. Je nerozumné budovat pětikilometrový vodovod nebo kanalizaci pro připojení 10 obyvatel. Většina dotací by měla směřovat do rozšiřování zdrojů vody a jejich ochrany, do výstavby nádrží a zařízení pro dotaci podzemní vody z nich, do udržení vody v přírodě, pro výstavbu retenčních nádrží a jímacích systémů dešťové vody a do přípravy krizových opatření proti suchu. Obor potřebuje zjednodušení administrativy, jednoho partnera, jedno ministerstvo. Podzemní vody jsou v gesci MŽP, povrchové v MZE, cenu vody věcně řídí MF, metodiku evropských dotací spravuje MMR, do vějíře kompetencí patří ještě hygiena a krajské rozvoje oboru vodovody a kanalizace.

Role regulátora

V poslední době zbytečně vedeme diskuse o regulátorovi ve vodárenství. Regulaci nelze chápat pouze jako regulaci ceny vodného a stočného, ale jako regulaci oboru. Jednoduše řečeno, stát se musí postarat o zdroje vody a vodárenské společnosti a obce musí udržovat provozuschopnou vodovodní a kanalizační síť umožňující kontinuální zásobování obyvatel pitnou vodou. K tomu regulátora nepotřebujeme. Stačí důsledně kontrolovat plán obnovy v reálných cenách, stačí vymáhat na vlastnících vodárenského majetku zodpovědnost za jeho stav.

Až zjistíte vaši cenu vodného a stočného pro rok 2014, vezměte laskavě v úvahu uvedené skutečnosti. Bude zřejmé, že voda je levná, musíte si pro ni ovšem dojít k řece nebo jezeru. Výroba pitné vody, její doprava a neustálá dostupnost a kvalita v kohoutku u vás doma, následné odvedení do čistírny, vyčištění a vrácení do přírody je záležitost drahá a komplikovaná.

František Barák, předseda představenstva Sdružení oboru vodovodů a kanalizací ČR