Husám Akúlí si pamatuje na místo u jezera Sáva, kam se jeho dvě dcery chodily brouzdat ve vodě. Chodí tam stále, ale už dva roky má pod nohama jenom suchou zem. Jezero, které nemá žádný přítok a napájí se z Eufratu systémem podzemních puklin, letos poprvé za svou staletou historii zcela vyschlo.

Důvodem, proč jsou teď na místě někdejších azurových vod saliny, jsou špatná rozhodnutí místních investorů, nezájem vlády a klimatické změny, napsala agentura AP. Sáva je pouze jednou z obětí špatného vodohospodářství v Iráku násobeného opakovanými obdobími sucha a změnou klimatu. Boj o stále vzácnější vodu se projevuje jako boj investorů, zemědělců a pastevců. Nejpostiženější jsou nejchudší Iráčané. „Bývala to perla jihu, teď je to naše tragédie,“ říká pětatřicetiletý Akúlí z blízké Samávy, která je střediskem chudé provincie Musanna. Toto území mezi Bagdádem a ropnou Basrou patří k nejchudším iráckým provinciím. Ve srovnání s iráckým průměrem zde žije pod úrovní chudoby trojnásobek občanů.

Pouštní plochy na severu lemuje úzký pruh polí podél Eufratu. Rozvoj provincie váznul už za vlády baasistů, což znásobily následné války a západní sankce. Místní říkají oblastem kolem Sávy atšán, neboli žíznivý. Jezero se vytvořilo nad vápencovým podkladem a dno je poseto sádrovcovými útvary. Nemá přítok ani odtok a dlouho nebylo odborníkům jasné, odkud se jeho voda bere. Vznikly tak místní zkazky a náboženské příběhy, jež místní lidé považují za fakta. Akúlí k jezeru chodil jako dítě s rodiči a chtěl to tak dělat i se svými dětmi. Místo toho teď tráví čas na sociálních sítích a vyzývá Iráčany k akci – většinou se sítí bezmocný.

Jezero leží pět metrů nad hladinou moře, je 4,5 dlouhé a 1,8 kilometru široké. Objevuje se ve starých islámských textech, v nichž se říká, že vzniklo zázrakem v den Mohamedova narození roku 570. Každoročně k němu jezdívaly tisíce poutníků ponořit se do jeho posvátných, bohem požehnaných vod. Minerální usazeniny se používají k léčbě kožních problémů. Místní lidé vysychání jezera považovali za předzvěst návratu Mohamedova potomka imáma Mahdího uctívaného šíity. „To znamená, že dny jsou sečteny,“ říká k tomu s úsměvem Akúlí, protože podle tradice má Mahdí přijít před soudným dnem.

Kromě toho, že se jezero napájí vodou z puklin pod zemí, se do něj dostává dešťová voda stékající z okolí. V minulých letech silné deště způsobovaly bleskové záplavy. „Voda začala ubývat před deseti lety, ale letos poprvé zmizela všechna,“ řekl ochránce přírody Alí Ubajdí. Odborníci říkají, že to není navždy, ale bojí se následků nelegálních studní, jež hloubí majitelé blízkých cementáren a další podnikatelé. Reagují tak na ubývající množství vody v krajině u Eufratu. Na začátku června, kdy zemědělci ukončili sklizeň a přestali odčerpávat, se voda začala vracet.

Silnici k řece lemují kupky soli, jež se těží z vykopaných studen. Jako surovina se sůl používá v mnoha odvětvích. Její těžbou se zabývá i Murtaza Alí. Ze zmizení vody ze Sávy obviňuje nečinnost vlády. „Měli by zajistit práci, aby lidé nemuseli kvůli obživě kopat studně,“ řekl. Poradce z ministerstva vodních zdrojů Aún Dijáb ví, že zákaz kopání studní a další ochranná opatření by mohla úbytek vody v Sávě zastavit, ale také to, že by to poškodilo zájmy provinčních představitelů.

Problémy jezera Sáva ovlivňují široký ekosystém. Druhy ryb, nevhodné pro lidský jídelníček, lovili tažní ptáci, kteří se usazovali na březích. Bez ryb si ptáci najdou jinou migrační trasu nebo zahynou, říká Ubajdí. Iráčany čekají další těžkosti. Ministerstvo vodních zdrojů oznámilo, že ve rovnání s loňskem je nyní o 60 procent vody méně. Jezero Sáva je podle Ubajdího „studijním příkladem klimatické změny v Iráku“. „Toto je budoucnost,“ řekl.

Místo je dnes stínem svých lepších dob. Jako jediná vodní plocha poblíž města Samáva bývalo každoročně lákadlem pro tisíce turistů. Zbytky po nich – plastové lahve, plechovky a sandále na březích jsou ódou na to, co je ztraceno. Stavby pro výletníky zůstaly nedokončené. Většina byla po válce v Perském zálivu v 90. letech a pak po invazi, jež roku 2003 svrhla prezidenta Saddáma Husajna, vyrabována.

Jezero Sáva bylo roku 2014 zařazeno k mokřadům chráněných Ramsarskou úmluvou, která vznikla k ochraně mokřadů s mezinárodním významem. Vypovídá o tom billboard u jezera. Úřady si od toho slibovaly, že to přiláká další turisty a přinese peníze na rozvojové projekty. Vznikly plány na vybudování silnic a chodníků kolem jezera, na položení elektrických sítí. Nic z toho se nestalo. Akúlí se v úmorném horku obrací a s posledním pohledem na jezero říká: „Věřte mi, bývalo krásné.“

AP, ČTK, ilustrační foto Naše voda – Nina Havlová