Jedle bělokorá byla v minulosti významnou dřevinou našich lesů. Avšak vlivem řady faktorů její zastoupení postupně klesalo až na současných 1,2 %.

V dospělých porostech se jedle uchovala především tam, kde byly méně příznivé podmínky pro zavádění smrku, případně tam, kde výsadba smrku byla limitována vlastnickými poměry, například v družstevních či selských lesích. Na přelomu 20. a 21. století se začíná objevovat tzv. novodobé hynutí smrku, které započalo v nižších a středních polohách severovýchodní Moravy a Slezska. Postiženy byly jak kulturní nesmíšené smrčiny, tak porosty, kde smrk rostl ve směsi s jinými dřevinami.

Zatímco kulturní smrčiny, především ty v majetku státu, byly po jejich odumření rychle obnovovány cílovými dřevinami, tak soukromé lesy, z jejichž struktury vypadl smrk, byly i vlivem probíhajících restitucí často na okraji zájmu nových majitelů, ale i státní správy lesů.

Extenzivně nebo nevhodně provedená obnova zde vedla často k tvorbě tzv. sukcesních porostů s převahou druhů pionýrských. Na okrajích holin nebo uvnitř vznikajících ředin přežívaly s různou vitalitou stromy ostatních druhů dřevin (jedle, borovice, buk). Dnes zde nacházíme často i třicetileté porosty s převahou pionýrských dřevin v jejich horní etáži.

V lesnické praxi se schopnosti pionýrských dřevin osidlovat volné plochy a tvořit nové porosty využívá pro tvorbu tzv. přípravných porostů. Pionýrské dřeviny lze však kultivovat také jako porosty dřevin cílových. Dlouhodobé výzkumné poznatky potvrzují příznivý vliv pionýrských dřevin na kultivaci (růst) dřevin cílových, avšak za dodržení určitých pěstebních postupů.

Přes řadu poznatků, jak optimálně kultivovat porosty pionýrských dřevin, existuje stále mnoho nejasností v tom, jak využívat přírodní procesy pro tvorbu lesa po disturbancích (kalamitách).

Na toto téma se zaměřili vědci z Mendelovy univerzity v Brně, fakulty lesnické a dřevařské. První výsledky svého výzkumu publikovali v článku Spontánní obnova jedle bělokoré pod porosty s převahou topolu osiky, který vyšel v časopise Zprávy lesnického výzkumu 3/2023.

Cílem jejich práce bylo na základě terénních šetření ve vybraných post-kalamitních porostech v Nízkém Jeseníku naznačit přírodě bližší postupy kultivace jedle v kalamitních oblastech. Dále zde analyzovali strukturu horní etáže vybraných porostů pionýrských dřevin; popsali struktury přirozené obnovy jedle; popsali stav následné obnovy ostatních dřevin; zjistili rozsah poškození obnovy zvěří.

K výzkumu si vědci vybrali v Nízkém Jeseníku dva porosty nazvané podle historických pramenů jako Padělky a Mokřinky. Při výběru zájmových porostů zohlednili jejich strukturu – převaha osiky v horní etáži, věk kolem 30 let a výskyt dospělých jedinců jedle v bezprostředním okolí těchto porostů. Osika byla v obou porostech dřevinou hlavní, když její zastoupení činilo 56 % (Padělky), resp. 74 % (Mokřinky).

V obou porostech v přirozené obnově dominovala jedle – 73 % (Mokřinky), resp. 65 % (Padělky). Obnova jedle byla na obou plochách zastoupena v širokém rozpětí věku od stáří jednoho roku do více než deseti let. Poškození jedle zvěří bylo značné na obou plochách – 14 % (Padělky), resp. 18 % (Mokřinky).

Podle vědců bude další odrůstání jedle záviset perspektivně mimo jiné na kompetici s ostatními druhy, tedy především s bukem na ploše Mokřinky a habrem na ploše Padělky.

Oba porosty a jejich struktura jsou výsledkem jednak chřadnutí a rozpadu převážně nepůvodních smrkových porostů, jednak restitucí a navracení soukromého majetku. Obě tyto události probíhaly souběžně v raných 90. letech 20. století.

U obou porostů nebyla po kalamitě provedena řádná obnova a vzniklé holiny byly ponechány bez dalších úmyslných zásahů. Výsledná struktura porostů tak ukazuje na potenciál sukcese k obnově lesa v daných stanovištních podmínkách reprezentujících živná stanoviště 3. lesního vegetačního stupně.

Vzhledem k tomu, že v porostech nebyly prováděny úmyslné výchovné zásahy, je jejich struktura výsledkem pouze přírodních procesů – sukcese a autoredukce. Jejich druhová skladba je pak výsledkem disturbančního režimu, struktury původních i okolních porostů a stanovištních poměrů.

Jedle se v těchto porostech pionýrských (přípravných) dřevin začíná významněji objevovat již velice záhy po vzniku „přípravného lesa“. Průběh sukcese, resp. zmlazování dřevin dlouhověkých (jedle) v porostech dřevin pionýrských, je však značně limitován zvěří. Tlak zvěře všeobecně snižuje prosperitu úspěšného prosazení jedle v konkurenci s ostatními dřevinami.

I přes silné inhibiční působení zvěře výsledky vědců potvrzují hypotézu, že vysoké zastoupení jedle je na řadě míst ČR a ve střední Evropě vůbec spojené nejen s disturbancemi, ale i činností člověka. Výsledky studie dále upřesňují, jak mohla v minulosti probíhat kolonizace jedle na opuštěných zemědělsky využívaných půdách.

Jedle vzhledem ke své obnovní ekologii (pomalý růst v raném věku) není ve většině případů schopna osidlovat holé plochy (silná kompetice buřeně), zato je schopna se účinně obnovovat v krytu pionýrských dřevin.

Na vysoký podíl pionýrských dřevin v oblastech, kde expandovala i jedle (na úkor buku) ukazují i některé další výzkumy. Stejně tak je na bývalých zemědělských půdách znám a zdokumentován vysoký potenciál dřevin pionýrských k jejich spontánní obnově.

Uvedený model spontánní obnovy a šíření jedle za spoluúčasti dřevin pionýrských tak v mnohém osvětluje pojem „pionýrský charakter jedle“.

Nezodpovězenou otázkou zůstává dlouhodobá prosperita jedle, jakož i ostatních dřevin (především buku) v době klimatické změny.

Článek Spontánní obnova jedle bělokoré pod porosty s převahou topolu osiky je ke stažení zde: https://www.vulhm.cz/files/uploads/2023/10/699.pdf

VÚLHM, foto Jan Řezáč