Je to zvláštní – ani po více než 20 letech od změny politického systému v ČR se téměř neproměnilo prostředí, které by bylo být symbolem tvrdého konkurenčního prostředí, v němž přežije jen ten, kdo nabízí nejlepší služby – naše restaurace.

Ne že by nebyly tuzemské hospody vizuálně jiné – v tomto směru se změnilo naopak hodně, přičemž kreativita zařízení hospod, hospůdek a restaurací či nápojové a gastronomické nabídky vzrostla řádově. To ale nestačí, pokud se nezmění přístup obsluhy k zákazníkovi. V tom jsou značné rezervy.

Mimo jiné ve splnění stále častějšího požadavku hostů dát si k jídlu, nebo třeba kvůli ředění konzumovaných nápojů, pitnou vodu z kohoutku. Zejména v restauracích, které si hrají na něco, na co právě především kvalitou svého personálu nebo díky zlatokopectví svých majitelů, ani náhodou nemají. Má – li se přitom něco změnit, musí s tím něco začít dělat především zákazníci. Obdobně, jako začíná tlak spotřebitelů nutit výrobce potravin více nabízet čerstvé výrobky či nutit maloobchodní sítě k prodeji kvalitnějších potravin.

Spotřebitele zcela jistě kvalita potravin, nápojů, ale i služeb začíná zajímat. Například na facebookové verzi portálu Naše voda se nejvíce diskusí strhlo minulý týden kolem fotografie ceníku nealkoholických nápojů v pražské Pizzerii Galaxia oficiálně nabízející čtvrt litru vody z kohoutku za 25 korun, tedy v praxi litr vody za stovku. Lze jen připomenout, že právě v Praze stojí aktuálně litr vody z vodovodu v rámci sazeb vodného 6,6 haléřů. Drtivá většina diskutujících také označila takové zpoplatnění pitné vody za nestoudnost. Jiný typ ukázky služeb svým zákazníkům volí restaurace, které možnost objednat si vodu z kohoutku striktně odmítají, například v jiné pražské restauraci Na Zvonařce.

Jsou to samozřejmě jen příklady, avšak nejde o banální jednotlivosti, ale samotný přístup k hostům. Ti by měli více než dosud vnímat, v jaké pozici se v jednotlivých restauracích vůči personálu nacházejí, a vyvozovat z toho také nějaké závěry. Celkem jednoduché -příště již do příslušného zařízení nejít. Zejména tam, kde se nabízí mnohačetná konkurence v bezprostředním okolí, což je třeba právě v Praze prakticky všude.

Nejde zdaleka jen o vodu, její potenciální nabídka či cena je ale lakmusovým papírkem kvality restauračních služeb. Nejde také ani o to servírovat vodu ve specielních karafách, jak je to zvykem v projektu s cílem nabídku kohoutkové vody v restauracích podpořit. Jde především o kultivaci služeb v prostředí, které je jinak živnou půdu pro kritiku všech nešvarů ve společnosti, zejména pak na těch nejvyšších úrovních. Společnosti by ale daleko více prospělo, kdyby se s kultivací začalo spíše odspoda – třeba přístupem k zákazníkům v restauracích zahrnující mimo jiné automatické plněním přání zákazníků dát si při posezení sklenici vody.

Petr Havel