Je-li něco v současné době výzvou do budoucnosti, a to nejen v oblasti vodárenství nebo opatření k prevenci rizik sucha (nebo povodní), pak jsou to značné rezervy v hledání společných řešení i mezi těmi, kteří na věc nemají stejný názor.

Velmi plasticky to ukázala a stále ještě ukazuje diskuse ohledně nastavení parametrů kvality a čištění vody odstartovaná prezentací Ústavu pro hydrodynamiku Akademie věd na setkání akademické veřejnosti v březnu letošního roku, následné výhrady Státního zdravotního ústavu a z nich vyplývající další stanoviska a postoje k této problematice. Jako vždy (a v přírodě zvlášť) je přitom optimální postoj někde mezi pohledy zúčastněných stran, přičemž na jednu stranu platí, že množství kontaminantů v surové i upravené vodě roste (také ale proto, že se zlepšují detekční metody), na straně druhé je na tom v porovnání s většinou vyspělých zemí (o nevyspělých ani nemluvě) ČR co do kvality vody a zásobování svých obyvatel pitnou vodou ČR velmi dobře a v některých parametrech výborně.

Nemá smysl se pouštět do technických a odborných detailů – ty nechť jsou součástí skutečně odborných diskusí. Jedno je ale zřejmé – pokud se k laické veřejnosti dostávají zcela protichůdné informace, nelze dosáhnout ani potřebného společenského (a tím i politického) konsenzu v přijímání vhodných a nutných opatření a ani tak žádoucí osvěty spotřebitele v oblasti vodárenství. Výsledkem tvrdošíjné obhajoby protichůdných postojů je totiž vždy nejistota a zmatek ve společnosti, která díky tomu netuší, který postoj a řešení je správné a čemu má vlastně věřit. Pokud si pak (jedno jaký) nekonsensuální postoj vezmou za své problematiky neznalí aktivisté nebo emoce povzbuzující novináři a dále jej rozvíjejí, prohlubují a „dotahují“ do extrémních poloh, je výsledkem zkreslený pohled veřejnosti na problém. A především je výsledkem další prohlubování rozdělení společnosti, což je ovšem v důsledku často zásadní překážka k nějakému rozhodnutí, případně nastolení stavu, v němž lze snadno dojít k řešení nesprávnému.

Kolem vody přitom není kontroverze málo – stačí jen připomenout souboj mezi významem mokřadů na straně jedné a přehrad na straně druhé, mezi zastánci kanálu Dunaj-Odra-Labe a jejich odpůrci nebo mezi propagátory „návratu vody do českých rukou“ a těmi, kteří naopak preferují propojování vodárenských a vodohospodářských soustav. Neustále latentně přítomný je pak rozdílný postoj k opatřením na prevenci rizik sucha v podání ministerstev zemědělství a životního prostředí.

Je však třeba přiznat, že se oba resorty poměrně poctivě, alespoň na té nejvyšší úrovni, snaží hledat společné jmenovatele ke zlepšení stavu naší krajiny, a tím i zdrojů pitné vody a vody vůbec. Příkladů rozvíjející se spolupráce je naštěstí víc, patří mezi ně aktuálně prezentovaná spolupráce mezi Nadačním fondem Veolia a Českým svazem ochránců přírody v projektu „Vraťme vodu přírodě“ nebo státním podnikem Lesy České republiky se zastupitelstvy včetně právě i ochránců v projektu „Vracíme vodu lesu“. Cesta k retenci vody v krajině, její kvalitě a stabilizaci vodních zdrojů i zdrojů pitné vody vede přitom právě prostřednictvím spolupráce, což ostatně v poměrně známé knize „Budiž voda“ napsal už její autor Seth Siegel. Voda nemá rozdělovat, ale spojovat. Často na to ale zapomínáme.

Naše voda – Petr Havel, ilustrační foto (publikace Budiž voda) Naše voda – Nina Havlová