Jestli je nějaké téma mediálně,policky a společensky v ČR opravdu systémově podceňováno, pak je to téma voda. Její jinak všudypřítomný fenomén zaznamenáváme jen v době, kdy se zvýší její ceny, nebo když se naší zemí přeženou povodně. A když projektujeme protipovodňové stavby. Tím to ale končí.

Podle všeho je to odraz někdejšího přístupu, kdy bylo teoreticky všechno všech a vody bylo dost a prakticky zadarmo. Díky tomu je existence vody a její užívání brána jako samozřejmost, a tomu také odpovídá pozornost věnovaná zákonům, vyhláškám a vůbec filosofii nakládání s vodou, včetně vody v krajině. Stačí se ale jen mírně ponořit pod hladinu platných či nově vznikajících pravidel, a hned lze narazit na paradoxy, které by si měly zasloužit naší pozornost.

Například takové čištění dešťové vody. Málokdo ví, že podle paragrafu 20 zákona o vodovodech a kanalizacích jsou od poplatků za čištění dešťtové vody osvobozeny mimo jiné všichni správci ulic, silnic, dálnic,železnic či zoologických zahrad, což jsou ovšem často nemalé plochy, na který déšť padá. Tuto vodu je třeba vyčistit a za toto čištění zaplatit. Což platí – spotřebitel v ceně vody. Kdyby se přitom tyto výjimky zrušily, ceny vody by klesly. Nebo novela zákona o urychlení dopravní infrastruktury, kterou minulý týden schválil ve třetím čtení parlament. O ní se lze dočíst,že cílem je mimo jiné urychlit výstavbu protipovodňových staveb. Což je pravda, je ale třeba dodat – pomocí institutu vyvlastňování. A jsme u filosofického problému, zdali je možný tak brutální zásah do vlastnických práv, prakticky bez veřejné diskuse, připustit. Diskuse ovšem nikde, ačkoli by byla dost zapotřebí, a to v daleko širších souvislostech na téma preference veřejného zájmu nad nedotknutelností vlastnictví. Je totiž skutečností, že k výstavbě zařízení, která mají například před povodněmi ochránit lidské životy nebo veřejný majetek, musí mít stát nějaký nástroj, jak využít pro tyto účely zablokované privátní pozemky. Mají jej i jiné země. Jde ale o to, jak tento nástroj nezneužívat.

Pojďme ale dále. Také v připravované novele energetického zákona hraje roli voda. Novela totižpředpokládá, že u malých vodních elektráren bude zavedeno„dispečerské řízení“ , což v podstatě znamená povinnost tyto energetické zdroje v případě přetížení energetické sítěvypínat. To v praxi znamená, že pokud bude v ČR nárazově více foukat vítr do větrných elektráren nebo hodně svítit sluníčko do solárních panelů, budou vodní elektrárny sloužit jako kompenzátor produkce energie vůči uvedeným nárazovým zdrojům. Nebo ještě jinak – na solární panely doplatí kromě všech ještě jednou navíc vodní elektrárny, které nebudou moci plněvyužít svůj výkon. Nehledě na dopad na stabilitu vodních systémů v krajině. Problémů je opravdu celá řada. Letošní novela nařízení vlády týkající se „nejlepších dostupných technologií“ (BAT) při čištění odpadních vod stanovuje limity čistoty vod takovým způsobem, že změkčuje do té doby platné limity. Fakticky to znamená, že se díky tomu v ČR zhorší kvalita čištěných vod u nově povolovaných či rekonstruovanýchčistíren.  Navíc toto nařízení zakládá zvláštní paradox, kdy drobní živnostníci budou mít přísnější limity pročištění odpadních vod než jejich odborní správci.

Jistě, problematika vody je složitá a opravdu málokdo do ní vidí. Mělo by se to ale změnit. Vyjmenované příklady totiž mimo jiné ukazují, že současná vodní legislativa je postavena především proti podnikatelům ačástečně i proti občanům na základě historicky vylobovaných výhod organizovaných skupin, zejména státní správy. To není dobrá zpráva pro tuto zemi. Zemi, která je přitom rozvodím Evropy a jako taková je zodpovědná za kvalitu vody, která od nás odtéká. Více pozornosti vodě by neškodilo ani v souvislosti s připravovanou reformou Společné zemědělské politiky EU po roce 2013. Kdyby v rámci této reformy přišla ČR s vlastními projekty na stabilizaci povrchových a podzemních vod, určitě bychom za to sklidili v EU pochvalu a dostali i nějaké peníze. Bylo by to koneckonců v zájmu samotné EU – ale v prvé řadě nás, naší krajiny, vodních toků a ploch i celkové kvality opomíjeného pojmu – voda.

Petr Havel