Jak nedávno informoval populárně-vědecký server osel.cz., genetici rekonstruovali historii osídlení Polynésie. Osídlení Polynésie patří přitom k majstrštykům našich předků. Ze 300 000 kilometrů čtverečních polynéské souše připadá 90 % na Nový Zéland a polovina zbytku padá na vrub Havajského souostroví.

Zbývající více než tisícovka polynéských ostrovů je rozeseta na trojúhelníku s vrcholy na Havaji, Novém Zélandu a Rapa Nui čili Velikonočním ostrově. Celková plocha Polynésie je větší než dva miliony kilometrů čtverečních. A v tomhle doslova bezbřehém prostoru pluly lodi předků dnešních Polynésanů – bez GPS, motorů, slunečních panelů, přístrojů pro výrobu pitné vody, konzervovaných potravin a dalších vymožeností, bez nichž si moderní mořeplavci nedovedou plavbu dálavami Pacifiku představit.

Historie osídlení Polynésie patří k těm nejzajímavějším kapitolám lidských dějin a nutno přiznat že i k jedněm z nejzamotanějších. Ledacos svědčí ve prospěch dříve obdivovaných a později vysmívaných teorií norského cestovatele Thora Heyerdahla. Polynésie sice nebyla osídlena z Nového světa, ale příliv indiánských genů je v některých oblastech jasně patrný. Hlavní osídlení Polynésie ale startovalo daleko na západě na souostroví Samoa.

Se zajímavou rekonstrukcí polynéské odyseje nyní přichází tým pod vedením Alexandera Ioannidise ze Stanford University na stránkách vědeckého časopisu Nature. Genetici nevyšli z rozborů DNA izolované z ostatků dávných osadníků Polynésie, ale spolehli na data o DNA jejích současných obyvatel. Z jednadvaceti populací jednotlivých ostrovů či souostroví jich měli k dispozici 430. Důvod pro tento postup je prostý. Pokud by se měli vědci spoléhat jen na „starou“ DNA, skončili by s žalostně chudým souborem dat. Tam, kde byly analýzy DNA dávných Polynésanů k dispozici, je vědci použili. Přitom si ověřili, že se dnešní Polynésané svým genetickým základem od předků významně neliší.

Zdroj a plné znění článku s doprovodnou grafikou na: https://www.osel.cz/11948-kudy-pluli-polynesane.html, ilustrační foto (velký bariérový útes, Austrálie) Naše voda – Petr Havel