V nádrži Želivka, která slouží jako rozhodující zdroj pitné vody pro Prahu, Středočeský kraj a Vysočinu, se zvyšuje kontaminace dusičnany. Vyplývý to z analýzy společností Čistá Želivka o.p.s., která sdružuje obce v tomto povodí a sleduje kvalitu vody.

Podle analýzy zveřejněné v posledním čísle bulletinu Svazu marginálních oblastí (SMO) došlo v dlouhodobém měřítku ke značnému nárůstu dusičnanů v nádrži Želivka. Zatímco v roce 1951 činilo maximum 5 mg NO3/l, tak v roce 2006 už bylo maximum na úrovni 39 mg NO3/l. Analýzy pesticidů prováděné v hlavních přítocích do nádrže ukázaly významnou kontaminaci triazinovými a organochlorovými herbicidy. V létě 2004 bylo zjištěno překročení imisního standardu pro atrazin v odtoku z nádrže Němčice. V létě 2005 došlo k výrazné kontaminaci hlavního přítoku do nádrže Švihov (Želivka) organochlorovým herbicidem alachlor.

Hlavní zdroj byl zřejmě v povodí Trnavy, protože v profilu pod přednádraží Trnávka bylo v květnu 2005 naměřeno znečištění třináctkrát překračující limitní koncentraci a od září až do konce roku 2005 zde byly opakovaně naměřeny hodnoty převyšující až osmkrát limit. Zvyšování koncentrací pesticidů v surové vodě je třeba považovat za potencionální nebezpečí, které může ohrožovat zdravotní nezávadnost surové vody pro úpravnu vody a způsobit značné zvýšení nákladů na úpravu pitné vody.

Na základě zpracovávaného plánu oblastí povodí je konstatováno, že všechny vodní útvary v povodí vodárenské nádrže Švihov nevyhovují dobrému stavu vod. V celém povodí vodárenské nádrže (rybníky, předzdrže a vlastní nádrž) probíhají eutrofizační až hypereutrofizační procesy a exestuje tak reálné nebezpečí hypereutrofizace ve vodárenské nádrži. Většina toků, rybníků a předzdrží je značně zanesena smyvy ze zemědělské půdy, v některých případech z lesní půdy. V celém povodí dochází na svažitých pozemcích  k rozsáhlé erozi půdy. Řada sídel, včetně chatových osad není vybavena zneškodňováním znečištěných vod. Vodní toky jsou podstatně znečišťovány přímo z kanalizací při vydatných či přívalových deštích.

Kromě modernizace a intenzifi kace Čistírny odpadních vod (ČOV) Pelhřimov a ČOV Pacov v ostatních obcích zatím neprobíhá obdobný proces, včetně výstavby kanalizací a zneškodňování odpadních vod. Je zřejmé, že řada obcí nemá a ani v budoucnu nebude mít finanční prostředky na výstavbu kanalizací a čištění (zneškodňování) odpadních vod, a to v mnoha případech ani na dofinancování v případě získání dotací. Dle „Programu řešení problematiky ochrany jakosti vody v povodí vodárenského zdroje Švihov (Želivka)“ zpracovaného o.p.s. Čistá Želivka je stanoven odborný odhad na realizaci potřebných opatření na ochranu jakosti vody v hodnotě 6 až 8 miliard korun.

Výzkumníci z Ústavu zemědělských a ekonomických informací (ÚZEI) v rámci prezentace „Zemědělství a přehradní nádrž Želivka“ uvádí, že:

Hlavní podíl na neustále klesající kvalitě vody v nádrži mají zemědělské podniky a malé obce ve spádové oblasti.

Trend zhoršování trvá i přes dlouhodobé úsilí státu, zákonná opatření (vodní zákon, nitrátová směrnice) i stimuly zemědělské a regionální politiky.

Téměř 100 procent oblasti je v přírodně znevýhodněných oblastech (LFA ), přitom 75 procent zemědělské půdy je rozoráno a intenzivně využíváno pro bioplynové stanice. Zájem o agroenvironmentální (k přírodě blízká opatření) opatření je malý.

„Opět se tím dostáváme k tématu nastavení dotační politiky v ČR. Za náš Svaz dlouhodobě upozorňujeme na to, že stávající nastavení podpor v rámci Společné zemědělské politiky a dalších národních i evropských dotačních nástrojů umožňuje velice dobře vydělávat na poškozování životního prostředí. Stávající systém umožňuje na zvyšování dusičnanů v nádržích s pitnou vodou inkasovat přes provozování bioplynových stanic až 60.000 korun na jeden hektar. Takto si opravdu rozvoj zemědělství v příhraničních oblastech nepředstavujeme,“ uvádí ve svém stanovisku k analýze SMO.

Podle Svazu je přitom čím dál tím více zřejmé, že bioplynové stanice nevznikají tam, kde skončila živočišná výroba, ale právě naopak živočišnou výrobu vytlačují. Klasická zemědělská výroba nejenom ekonomicky, ale už i dotačně prohrává s pěstováním kukuřice a řepky pro nezemědělské využití. Tím, že tato činnost není rovnoměrně rozložena mezi všechny hospodařící subjekty, stává se nositelkou rozhodující konkurenční výhody. „Namísto pomalého zvyšování půdní úrodnosti využíváním skutečných statkových hnojiv jsme tak svědky plundrování zemědělské půdy s dotací státu. Namísto přesunu podpor od cíleně pěstované vysoce erozní biomasy k lepšímu nakládání s odpady se ženeme co nejvyšší rychlostí ke spotřebování světových zásob fosforu, abychom se následně vraceli k jedině rozumnému způsobu hospodaření – kombinované rostlinné a živočišné výrobě v intenzitě odpovídající lokálním podmínkám,“ zdůrazňuje SMO.

Naše voda