Pro svoji rozlehlost si vodní nádrž Lipno získala přezdívku „jihočeské moře“. Není divu – s 4870 hektary je to největší vodní plocha v Česku (z hlediska objemu vody ale Lipno předčí více než dvakrát s 716 miliony metrů krychlových Orlická přehrada; v Lipně je asi 309 milionů metrů krychlových vody). Od předčasného napuštění Lipna uplyne 17. února 65 let. Lipno se stalo po Vraném, Štěchovicích a Slapech čtvrtým stupněm Vltavské kaskády. Turbíny vodní elektrárny se roztočily 15. června 1959.

Už v poslední dekádě 19. století vedly pravidelně se opakující záplavy k myšlence vybudovat na horním toku Vltavy ochranná vodní díla. V roce 1899 představil zemský stavební rada Jan Jirsík velkorysý plán na vybudování soustavy trojice menších přehrad nad dřevařskou osadou Lipno. Zůstalo však pouze u odvážného plánu, protože majitelé pozemků odmítali svoji půdu vodohospodářům poskytnout. Obyvatelé nedalekého Frymburku dokonce sepsali petici adresovanou vídeňskému místodržitelství, v níž vyslovili obavu, že v souvislosti s výstavbou by přišlo do regionu značné množství „morálně pochybných lidí“.

Plány na stavbu vodního díla znovu ožily těsně po skončení druhé světové války. O realizaci vodního díla u obce Lipno rozhodlo ministerstvo techniky v dubnu 1946. Stavba měla doplnit tři již existující přehrady takzvané Vltavské kaskády a kromě ochrany před velkou vodou měla sloužit i k výrobě elektřiny a zajištění vody pro průmysl. Vzápětí po rozhodnutí ministerstva začaly průzkumné práce a v roce 1952 byl schválen projekt stavby. Jeho autor, společnost Hydroprojekt Praha, navrhl postavit dvojici na sebe bezprostředně navazujících nádrží.

Obě vodní díla, Lipno I a Lipno II, byla budována paralelně mezi lety 1952 až 1958. Na území, které mělo tvořit dno budoucí nádrže muselo být rozebráno přes 530 objektů, řadu dalších staveb srovnaly se zemí buldozery. Před vodou musely ustoupit nejen domy, ale i několik silničních mostů a na nové místo se přestěhovaly také hřbitovy ve Frymburku a Dolní Vltavici. Napouštění bylo původně plánováno od 1. března 1958, vinou prudkého tání byla ale nádrž předčasně napuštěna již 17. února 1958.

Hráz hlavní vodní nádrže Lipno I je z jedné třetiny betonová, zbytek tělesa je sypaný. Délka hráze dosahuje bezmála 300 metrů a nad terénem se vypíná do výšky 28 metrů. Aby dokázala odolávat tlaku více než 309 milionů krychlových metrů vody, je přehrada v základně 130 metrů široká. Přímo u hráze lze také naměřit největší hloubku, která činí 25 metrů. Průměrně je ale Lipno I jen 6,5 metru hluboké.

Součástí přehrady je i vodní elektrárna, jejíž hlavní provozní část se skrývá v umělé jeskyni vyhloubené v žulovém masivu 200 metrů pod zemí. V prostoru o velikosti hlavní lodi svatovítské katedrály je instalován pár Francisových turbín s výkonem 2×60 megawattů. Voda z nádrže je na jejich lopatky přiváděna dvojicí šachet, které posléze vyúsťují do výrazně menší, pětačtyřicetihektarové vyrovnávací nádrže Lipno II. Ta byla vybudována právě kvůli vyrovnání odtoků z hydroelektrárny Lipno I.

Ačkoliv mělo Lipno původně sloužit úplně jiným účelům, dnes je především vyhledávaným cílem rekreantů a milovníků vodních sportů z domova i ze zahraničí. Může za to nejenom malebné a turisticky atraktivní prostředí jižního cípu Šumavy, ale i skutečnost, že po značnou část své existence byl jižní břeh nádrže v podstatě nepřístupný. V době studené války se území v blízkosti rakouských hranic stalo uzavřenou zónou, v níž se neomezenými pány stali českoslovenští pohraničníci. Díky tomu zde vznikl unikátní, člověkem téměř nedotčený ekosystém, který se po pádu železné opony na počátku devadesátých let otevřel i turistům.

Do roku 2014 bylo Lipno také zdrojem pitné vody. Poslední obcí, která přestala vodu z přehrady odebírat, byly Loučovice. Díky tomu mohly být na Lipně povoleny také lodě se spalovacím motorem do výkonu deset kW, ty zde začaly jezdit v roce 2015.

Zdroj: ČTK