Zejména v 80. letech minulého století se v české krajině vybudovalo značné množství odvodňovacích či naopak zavlažovacích zařízení s cílem zvýšit konkurenceschopnost tuzemského zemědělství. Většina z nich ale dnes dělá nejen zemědělcům, ale i vodnímu režimu v krajině problémy.

Ministerstvo zemědělství navíc dosud nestanovilo kompetenci, která instituce by se měla po zrušení Zemědělské vodohospodářské správy ČR (ZVHS) starat o takzvaná hlavní meliorační zařízení (HMZ). Původním rozhodnutím ministerstva zemědělství měla sice přejít správa drobných vodních toků a zařízeních na nich pod státní podniky Povodíči Lesy České republiky. To se víceméně stalo, HMZ ale fakticky zatím nikdo nepřevzal. Už i proto, že nejen ke „kanálům v krajině“ – HMZ, ale zejména k „trubkám“ pod povrchem země na zemědělských pozemcích není potřebná dokumentace, a nikdo tak pořádně neví, kde zejména ony trubky jsou. V praxi lze jejich existenci poznat zejména v případě, kdy dojde k havárii (zavlažovací a odvodňovací zařízení prasknou), což se projeví trvalým podmáčením pozemků, pod kterými trubky leží. To na jednu stranu snižuje na obhospodařovaných pozemcích zemědělcům hektarové výnosy pěstovaných plodin, na druhou stranu zvyšuje riziko vodních erozí a nabourává systémy vody v krajině.  V první fázi tak jde o to stanovit, kdo se bude správou HMZ v budoucnosti zabývat, přičemž i podle svého názvu by to mohl být buď Výzkumný ústav meliorací a ochrany půd (VÚMOP), nebo Ústřední pozemkový úřad (ÚPÚ), který má v gesci komplexní pozemkové úpravy, jejichž nedílnou součástí by měla být maximálně možná náprava lokálních vodních režimů v upravovaných katastrech.

Bohužel, díky záměru předlistopadového režimu upravit krajinu pro potřeby zemědělské produkce, se podle dostupných statistik odvodnilo větší množství území, než bylo žádoucí. I proto se dnes díky těmto zásahům potýkají nejen zemědělci, ale i třeba zahrádkáři nebo vodáci s nedostatkem vody v územích, která byla nelogicky odvodněna. Podle ÚPÚ se tak stalo na celkem 249 617 hektarech půdy, přičemž  zbytečně vynaložené náklady na tyto účely činily v předlistopadových cenách 16 miliard korun.

Drtivá většina HMZ i trubek v zemi v současné době dosluhuje, původní životnost těchto zařízení byla stanovena na 40 až 50 let. Lze tedy předpokládat, že problémy s nenadálými mokřady na pozemcích v ČR budou eskalovat, a je tedy nejvyšší čas, aby se optimalizací zavlažovacích a odvodňovacích sítí a jejich případnou údržbou někdo pořádně zabýval. I proto bude velmi důležité, komu nakonec správa HMZ a navazujích zařízení připadne. Pro samotná Povodí jsou přitom meliorace marginální a nelze příliš počítat s tím, že by se problémem tyto podniky do hloubky zabývaly. Navíc některá Povodí již skartovala dokumentaci o tom, kde byly meliorace a závlahy v minulosti vyybudovány. To je, myslím, pro vztah Povodí k tomuto problému ilustrativní. Znamená to, že melioracemi a závlahami by se měl zabývat někdo jiný – možnosti jsou přitom, jak už bylo naznačeno, v zásadě dvě: VÚMOP nebo ÚPÚ.

Petr Havel