V sídle generálního ředitelství státního podniku Povodí Vltavy zahájil dnes ministr zemědělství Zdeněk Nekula vernisáž výstavy Historie vorařství a šífařství ve fotografii. Jde o 14 panelů s historickými fotografiemi, zobrazující historii a současnost vorařského řemesla v Čechách i v dalších zemích Evropy a světa.

Z akce pro vás připravil portál Naše voda krátkou fotorepoertáž:

VÝSTAVA O VORAŘSTVÍ
Autor: Nina Havlová

Starobylá tradice spojená se stavbou vorů a jejich plavením po řekách byla 1. prosince 2022 zapsána na Reprezentativní seznam nehmotného kulturního dědictví lidstva UNESCO. Podmínkou pro zápis bylo předchozí uvedení „Tradice vorařství na řece Vltavě“ na Seznam nemateriálních statků tradiční lidové kultury České republiky v roce 2017. Stejný zápis musely docílit i ostatní vorařské spolky z jednotlivých zemí, které se podílely na návrhu nominace. Po něm následovalo předložení nadnárodní nominace vorařství pod názvem „Timber rafting“ v roce 2021. Nadnárodní nominaci společně připravily Česká republika, Lotyšsko, Německo, Polsko, Rakousko a Španělsko. V ČR se na její přípravě podílel Vltavan Čechy – svaz vltavanských spolků, z.s., sdružující vorařské spolky na řece Vltavě, a další partneři, mezi které dlouhodobě patří i státní podnik Povodí Vltavy.

„Vodní toky nejsou jen řeky, přehrady, vodní elektrárny, ale je s nimi spojená i staletá tradice řemeslné a plavební dovednosti našich předků, jak se můžeme přesvědčit na této zajímavé výstavě. Velmi rád jsem tuto výstavu dnes zahájil, protože si vážím kulturního odkazu celých generací českých vorařů a práce, které jeho zachování věnuje Vltavan Čechy,“ řekl na vernisáži ministr zemědělství Zdeněk Nekula.

Nominace vorařství na prestižní seznam UNESCO představuje tradiční znalosti a dovednosti spojené se stavbou vorů a jejich plavením po řekách. I když voroplavba jako komerční doprava se stavbou přehrad zanikla, tradice spojené s ní jsou stále živé a předávané mladším generacím. Jde nejen o řemeslné postupy při stavbě vorů, ale i o znalosti s jeho navigací po řece, a v neposlední řadě i o specifickou kulturu s touto tradicí spojnou, osobité zvyky a vorařskou slovesnost otisknutou do plaveckých písní a plaveckého slangu.

„Dnešní vernisáž je jedním z výsledků dlouholeté plodné spolupráce mezi Vltavanskými spolky a státním podnikem Povodí Vltavy v oblasti zaměřené na osvětu významu propojení vody, krajiny i kulturních odkazů našich předků, zejména ve vazbě na řeku Vltavu. Po ukončení voroplavby, z důvodu zprovoznění vodních děl Vltavské kaskády, se někteří voraři stali zaměstnanci Povodí Vltavy. Jsem pyšný na to, co voroplavba a Vltavané dokázali, proto i já sám jsem členem spolku Vltavan v Praze. Gratuluji tedy svým bratrům a sestrám, jak se členové spolku mezi sebou oslovujeme, k zápisu vorařství na seznam nehmotného kulturního dědictví lidstva UNESCO, kam plným právem patří,“ dodal generální ředitel Povodí Vltavy Petr Kubala.

„Nominací vorařství na Reprezentativní seznam nehmotného kulturního dědictví lidstva UNESCO se splnil náš i můj sen a budeme dělat vše, abychom toto krásné řemeslo zachovali i pro další generace,“ zdůraznil president Vltavanu – Čechy Jaroslav Camplík.

Vorařství má v českých zemích dlouholetou tradici a patřilo mezi vážená, uznávaná, ale i nebezpečná povolání. První zmínky o voroplavbě na Vltavě pocházejí již z 11. století. Tradice spojená s vorařským řemeslem a zejména se stavbou vorových pramenů (tj. několik k sobě připoutaných vorů) je stále udržována. Velký podíl na tom mají Vltavanské spolky v Praze, Davli, Štěchovicích a Purkarci, které na tradici vorařů navazují a samy působí nepřetržitě již více než sto let, spolek Vltavan v Praze dokonce více než 150 let. Předávají tak díky ukázkám stavby vorů i tradiční technologie výroby a řemesel spojených s vorařstvím odkaz předků dalším generacím.

Povodí Vltavy, dokumentární foto Naše voda – Nina Havlová