Partnerský portál prumyslovaekologie.cz zveřejnil třetí část seriálu „Mýty o vodě“, tentokrát jako reakci na teze, podle nichž vytváří vodohospodářské společnosti „závratné zisky“. Ty však tvoří jen pár procent z celkové ceny vody a daleko větší podíl mají odvody státu.

Dnes blíže pohlédneme na to, co všechno tvoří cenu za vodné a stočné a především na to, co z toho je odváděno státu. Když si představíme cenu za vodu graficky jako pomyslný koláč, pak přibližně 41 až 42 % z něj odvádí státu ve formě přímých a nepřímých daní, odvodů či poplatků a to včetně daně z příjmu. Ostatní náklady, čili ty spojené s provozováním vodovodů a kanalizací, tvoří 53 procent. A zbytek, osm procent a po zdanění asi šest procent, zbývá na dosahovaný zisk vodárenských společností.

Z každé koruny vybrané na vodném a stočném putuje až 41 haléřů do státní poklady

Poplatků (tedy nepřímých daní) mají vodohospodáři víc než dost a jsou odváděny za podzemní vody, za odběry povrchových vod, za vypouštění vyčištěných vod z čistíren zpátky do řek nebo za zábory pozemků. Ty platí společnosti městům či obcím v okamžiku, kdy se rekonstruují vodovodní a kanalizační sítě a k tomu je nutné na chvíli rozkopat příslušné pozemky (místní silnice, ulice a chodníky). Je paradoxní, že za zábor se vybírá poplatek, neboť výstavba či rekonstrukce vodovodů a kanalizací je přeci ve veřejném zájmu obyvatel.

K tomu se ještě přidávají věcná břemena vůči státu, daň z nemovitostí, korporátní daně atd. A zmínit musíme i další odvody pro stát, které tvoří složku v ceně vody, jimiž jsou třeba i zdravotní a sociální pojištění z mezd.

Daňové zatížení? Jedno z nejvyšších v Evropě

Zastavit bychom se měli u daně z přidané hodnoty, neboť se jedná o často diskutované téma kvůli poměrně vysoké výši. DPH za vodné a stočné je v Česku na 15 procentech a odvádí se od roku 2014. Ovšem ještě do roku 2007 to bylo pouhých 5 %.

Že daňové zatížení je doopravdy značné, začne být zřetelnější ve chvíli, kdy jej porovnáme s ostatními zeměmi. V některých státech mají na vodné a stočné dokonce nulové DPH. Jedná se například o USA, Austrálii, Argentinu, Indonésii či Dominikánskou republiku. V rámci Evropy můžeme zmínit Maltu, Velkou Británii nebo Irsko.

V Evropské unii podléhá vodné a stočné většinou zdanění od jednoho do deseti procent, a přitom se to týká ekonomicky bohatších zemí. Ve Švýcarsku to jsou 2,5 %, v Lucembursku 3 procenta, ve Francii 5,5 %, v Belgii, Nizozemí i Portugalsku se odvádí 6 procent.

Přečtěte si také

Vyvracíme mýty o vodě I.: Kdo vlastní českou vodu?

Vyvracíme mýty o vodě II.: Kdo a jak stanovuje cenu za vodu?

I sousedních státech jsou na tom lépe: v Německu 7 %, v Polsku 8 procent a v Rakousku 10 %. Když už jsme u těch sousedů, tak je zajímavé, že v Německu se zdaňuje pouze pitná voda, odpadní nikoliv a v rakouském Salcbursku, stejně jako v Itálii je surová voda zdarma, pokud je určena pro veřejné zásobování. Ovšem u nás musí vodárenské společnosti surovou vodu pro výrobu pitné vody nakupovat.

Ač máme pro vodné a stočné relativně vysoké DPH, najdou se země s ještě vyšším zdaněním v této kategorii služeb, není jich ovšem mnoho: Bulharsko, Estonsko a Slovensko mají DPH 20 procent, Rumunsko 24 %, Dánsko a Švédsko 25 % a vůbec nejvyšší DPH v celé EU je v Maďarsku, kde činí 27 procent.

Jen na samotném DPH si tak stát si ročně přijde na 5 miliard korun a to není málo. Pokud k DPH přičteme ještě daň z příjmu a nepřímé daně (poplatky za surovou povrchovou a podzemní vody, za vypouštění odpadních vod atd.) dostáváme se na 10 miliard korun, které si stát každým rokem přímo z cen pro vodné a stočné ukrajuje.

Pokud by se všechny tyto prostředky vracely zpátky do rozvoje vodního hospodářství, dávalo by to smysl. Vybrané poplatky jsou ovšem přerozdělovány mezi státní rozpočet, kraje a obce a s výjimkou účelového čerpání zdrojů z poplatků za odběr vod podzemních a povrchových nejsou přímo spojeny s využitím ve vodním hospodářství.

Zdroj: http://www.prumyslovaekologie.cz, ilustrační foto (centrální dispečink PVK) Naše voda – Nina Havlová