Naděje, že se ruským výzkumníkům a technikům podaří v průběhu letošní sezony provrtat se čtyřkilometrovou vrstvou ledu až k hladině největšího podledovcového jezera Vostok, se údajně splnila. Odpovědi na možnost života v extrémních podmínkách ale nepoznáme hned.

Podle populárně-vědeckého serveru osel.cz totiž už ruský tým, který zahájil letošní vrtání skrz několikakilometrovou vrstvu ledu, lokalitu počátkem února opustil. Další fáze výzkumu spojená s odběrem vzorků jezerní vody, která v otvoru na konci vrtu namrzne v průběhu zimy, by měla začít letos v prosinci, tedy v následujícím antarktickém létě.

Celý svět především zajímá, zdali v jezeru Vostok, které je izolováno před vnějšími vlivy, existuje život, a z jakého období pochází. Vody jezera totiž nejsou s vnějším světem v přímém kontaktu po dobu několika milionů let (odhady se pohybují v širokém rozmezí od 3 do 25 milionů let). Tím, že se ledovcová pokrývka stále posouvá, mění se, a tedy sama tak dlouhému období neodpovídá, nýbrž představuje zkompaktněný a rekrystalizovaný sníh starý necelého půl milionu let. Pro paleoklimatické rekonstrukce je vhodných vrchních 3 500 metrů reprezentujících uplynulých 420 000 let. Zbylých asi 500 metrů je deformovaných a prostoupených zmrzlou vodou jezera, a to záznam narušuje.

Myšlenka na existenci jezera Vostok, které se v délce 250 kilometrů a šířce 50 kilometrů rozlévá pod čtyřkilometrovou vrstvou ledovce, se zrodila v hlavě geografa Andreje Petroviče Kapici, který před půl rokem zemřel. Tuto teorii se mu ale nepodařilo seizmickým měřením prokázat. Až později se jezero objevilo ve výsledcích leteckého radarového profilování uskutečněného v roce 1974 britskými vědci a později, v roku 1991, i na snímcích z evropské radiometrické družice ERS-1.

Naše voda, ilustrační obrázek: Mapa antarktických podledovcových jezer. Kredit: M. Studinger, Lamont-Doherty Earth Observatory