Pravidelná akce Vítání ptačího zpěvu pořádaná Českou ornitologickou společností ve spolupráci se Správou Národního parku (NP) Podyjí se letos uskuteční v sobotu 12. května. Informuje o tom nejnovější vydání e-listí NP.

Bahnité obnažené břehy rybníků na Znojemsku nyní lákají k odpočinku skupinu ptáků, kterým ornitologové říkají bahňáci. Většina z nich se v Česku zdrží jen krátce. Odpočívají tu na své cestě ze zimovišť v Africe do severní Evropy, kde pravidelně hnízdí. Nejen je můžete pozorovat na Vítání ptačího zpěvu při návštěvě šafovských rybníků. Sraz účastníků je v 6:00 na louce u židovského hřbitova v Šafově, na zhruba pětikilometrové nenáročné trase představí zájemců místní opeřence zoolog Správy NP Podyjí Martin Valášek.

Zájemci tak budou mít mimo jiné možnost uslyšet mečivé zvuky „nebeské kozy“ bekasiny otavní. Ta v Česku i hnízdí. Výrazně jí zde však ubývá. Může za to především vysoušení mokrých luk a odvodňování. Dříve běžný pták je nyní na červeném seznamu ohrožených druhů. Zvuky podobné mečení koz, které jsou pro samečka bekasiny typické při námluvních rituálech, ale nepochází z jeho hrdla. Vznikají mechanicky vibrací vzduchu o jeho ocasní péra při střemhlavém letu. Neméně zajímavý je ale i její hlasový projev. Její tokání připomíná tikání hodin. Na Znojemsku bekasiny ale ornitologové ještě hnízdit neviděli.

Bahňáci tvoří velmi rozmanitou skupinu. Společné ale pro ně je, že jejich životní prostředí je často vázané na vodu, mokré louky, bažiny nebo rašeliniště. Mají také zpravidla dlouhý tenký zobák, který používají k nalézání potravy v zamokřené půdě, písku nebo bahně rybníků. Patří mezi ně například jespák bojovný. Velikostí připomíná kosa. Má ale protaženou hlavu s dlouhým zobákem a vysoké nohy, které mu umožňují dobře se pohybovat v bahně. V Česku pravidelně toká, ale nehnízdí. Samečci při námluvních tancích ukazují pestrý vztyčitelný límec i chocholky na uších. Při jarních tazích rád vyhledává společnost. V Česku tak ornitologové mohli pozorovat i dvou tisícová hejna.

Mezi bahňáky odborníci zařazují i vodouše. Podle dlouhých červených nohou a kořene zobáku lze jednoduše poznat vodouše rudonohého. Jeho peří je shora tmavě skvrnité, vespod je ale bělavý. Vodouš rudonohý je dalším příkladem ptáka, kterému v Česku ubývá kvůli vysoušení a intenzivnímu hospodaření životní prostor. Počet hnízdících párů není nyní vyšší než 30 – 40, zatímco v polovině 70. let minulého století to bylo 80 – 150 párů.

Při svých pravidelných tazích se na jaře a na podzim zastavuje na Znojemsku i jeden z největších vodoušů – vodouš šedý. Hnízdí v severských lesích a v Česku se objevuje při své cestě na ze zimoviště v Africe. Shora šedivý pták je zespodu bílý a má skvrnitou hruď. V letu je dobře vidět jeho světlavý ocas.

Největším z bahňáků je však kriticky ohrožená koliha velká. Rozpětí jejich křídel může být i větší než jeden metr a i laici ji dokážou rozpoznat podle dlouhých nohou a dlouhého, dolů zahnutého zobáků. V Česku hnízdí jen vzácně. Na jaře a na podzim tu ale často doplňuje své zásoby při tahu do zimovišť v Africe nebo hnízdišť v severní Evropě.

Naše voda, na ilustračním foto vodouš šedý