V průběhu letošního roku a zejména v jeho závěru rostoucí náklady, zdaleka nejen energetické, se musely logicky promítnout také v nárůstu cen vodného a stočného v příštím roce. Rozdíly v cenách jednotlivých vodohospodářských společností jsou však i nadále relativně velké, a na místě je proto vhodné zopakovat, proč.

Úplně na začátku je ale vhodné připomenout, že v porovnání s růstem cen energií, pohonných hmot, obalů, mezd nebo třeba i základních potravin je navýšení cen vody relativně nízké, zvláště pokud si člověk uvědomí, že se ceny týkají poplatků za kubík, tedy 1 000 litrů pitné nebo čištěné vody. Další důležitou informací pak je, že až na výjimky zvýšily ceny vodného a stočného jak velké, tak malé vodohospodářské společnosti, což (opakovaně) vyvrací teze o tvorbě a vyvádění zisků nadnárodních společností do zahraničí, které někteří jedinci a politici ve veřejnosti stále šíří. Skutečností totiž je, že zisk z poplatků za vodu je využit především na investice a opravy vodovodních a kanalizačních sítí a celé takzvané vodohospodářské infrastruktury, a navíc je maximální míra zisku regulována Cenovým výměrem Ministerstva financí, podle kterého není možné vytvářet zisk vyšší, než 7 procent.

Přesto je rozdíl mezi cenami poměrně značný, v rámci ČR jde o více než 30 korun za kubík vody, což obnáší zhruba 30 procent. Uvedený rozdíl je však výsledkem celé řady faktorů, mezi něž patří ceny původní neupravené „surové vody“ (liší se jak cen povrchové a podzemní vody, ale i ceny povrchové vody odebírané vodohospodáři od pěti různých státních podniků Povodí), nákladovost používaných technologií na výrobu pitné a zejména na čištění odpadních vod, množství vody unikající z potrubí (ztráty vody), a s tím související stav vodovodních a kanalizačních sítí, nebo míra energetické soběstačnosti vodohospodářských zařízení. A samozřejmě dalších specifických lokálních faktorů.

Důvodem je ale také skutečnost, že ani novelizovaný cenový výměr nedokázal zatím zabránit možnosti dotovat ceny vody ze zdrojů, které by k takovému účelu neměly být použity. Jde především o finanční prostředky, které získávají obce prostřednictvím zákona o rozpočtovém určení daní, jimiž lze poplatky za vodu snižovat, avšak na úkor jiných výdajů obcí. Část, zejména menších obcí, také využívá dotace poskytované Ministerstvem životního prostředí (MŽP), jejichž prostřednictvím buď buduje nové zdroje pitné vody, případně zlepšuje kvalitu čištěné odpadní vody, avšak na rozdíl od specializovaných vodohospodářských společností za státní peníze. To vše vede k ne zcela korektnímu konkurenčnímu prostředí, ze kterého ale, na rozdíl od převažujícího názoru veřejnosti, těží spíše menší než velké společnosti.

Zajištění dostupnosti a kvality zejména pitné vody je nepochybně důležitou prioritou a správným záměrem, je však třeba konstatovat, že státní peníze by měly být využity především v případech, kdy se prokáže jejich nezbytnost za situace, kdy ani správné hospodaření s vodou není schopné uvedené priority zabezpečit. Bohužel, MŽP při přidělování dotací princip správného provozování vodohospodářské infrastruktury dosud nezkoumalo. To by se ale mohlo změnit s nástupem nové politické garnitury, už i proto, že jak Ministerstvo zemědělství, tak MŽP povedou nominanti stejné politické strany, tedy lidovců. I když totiž obě zmiňovaná ministerstva veřejně opakovaně deklarovala potřebu funkční vzájemné spolupráce, realita byla často jiná, přičemž výsledkem bylo a je ne zcela účelné vynakládání finančních prostředků.

Úplně nakonec by pak bylo vhodné se ještě krátce zastavit u současného, a v budoucnosti jistě i dále pokračujícího, růstu cen energií. To představuje pro vodohospodářské společnosti jednu z velkých výzev do budoucnosti, právě v souvislosti se snižováním, nebo alespoň s nezvyšováním nákladů na provoz s dopadem na ceny vodného a stočného. Na rozdíl od řady podnikatelských subjektů mají totiž vodohospodáři na svých čistírnách odpadních vod možnost si energii sami vyrábět, což už nějakou dobu činí právě některé velké vodohospodářské subjekty. Úplná nebo alespoň podstatná energetická soběstačnost vodohospodářství přitom bude dříve či později realitou – pokud se ovšem nebude obor dále atomizovat. Prospěch z toho budou mít přitom především uživatelé vody.

Naše voda – Petr Havel, ilustrační foto (nová úpravna vody v Podolí) Naše voda – Nina Havlová