Norsko je po Číně druhým největším vývozcem ryb a mořských plodů na světě. To se ale může, jak píší Hospodářské noviny, postupně změnit.

Loni činil vývoz 51,6 miliard norských korun (177,5 miliard Kč), což je mírný pokles oproti předchozím letům. Příčina je připisována horší finanční situaci v mnoha zemích. Hlavními odběrateli jsou EU (57 % vývozu), Rusko a východoasijské země. Norský původ má 20 %, resp. 38 % ryb a mořských plodů v EU a Rusku. Překážkou ale zůstává silná norská koruna.

Norsko má léta nejistý přístup na trhy EU a USA z důvodu údajných dumpingových cen a na ruský trh pod záminkou nedostatečné hygieny. Tito odběratelé v uplynulých dvaceti letech norské ryby pravidelně bojkotovali, v posledních letech tak činilo především Rusko. Norsko proti tomu oficiálně protestovalo a považuje bojkot nebo hrozbu bojkotu spíše za obchodně-politický nástroj a odvetu za to, že norská pobřežní stráž zadržuje lodě jiných zemí kvůli podezření například na nezákonný rybolov v ochranných zónách s ohroženými rybími populacemi kolem Špicberk a v Barentsově moři, kde platí zákaz rybolovu.

V Norsku se nejvíce loví tresky a další treskovité ryby, sledi, makrely, okouníci mořští, mníci a jim příbuzné ryby, platýzi, halibuti, pstruzi, lososi, krevety a krabi. V akvakulturách se chovají zejména lososi, pstruzi, v menší míře i halibuti, vlkouši, mušle (především slávky), ústřice, krabi, humři a mořští ježci. Podíl vyvážených ryb z chovů dlouhodobě roste a před několika lety předčil objem vyvezených ryb pocházejících z volného lovu. Do popředí se dere užívání větších plavidel, na nichž se ryby zpracovávají, zmrazují a balí. Počet rybáren na filetování ryb klesl za třicet let ze stovky na deset a více ryb se přepravuje pro zpracování do ciziny.

Konflikt se odehrává do velké míry mezi koncerny, které vlastní „průmyslové“ lodě, kde se ryby zpracovávají, a těmi, kteří chtějí zachovávat dodávání ryb do vesnic podél pobřeží a tím tam zachraňovat pracovní místa. Má-li mít zpracování ryb v Norsku budoucnost, musí se přejít ještě více na automatizované zpracování, ať už přímo na palubách plavidel, nebo na souši. Alespoň to tvrdí zpráva norského výzkumního centra SINTEF.

Norsko spravuje mořské oblasti sedmkrát větší, než je jeho území, včetně oblasti, jež byla zahrnuta po podepsání historické dohody o hranicích v moři s Ruskem v roce 2010. O konceptu trvale udržitelného rozvoje se mluví desítky let a Norsko se za tu dobu připojilo k řadě mezinárodních dohod o udržitelnosti. Pod pojmem trvale udržitelného rybářství si lze představit zásadu předběžné opatrnosti, k níž má ale vývoj posledních asi třiceti let v Norsku daleko, máme-li věřit např. závěrům knihy Bærekraftig fiskeri i Nord-Norge (Udržitelné rybářství v severním Norsku).

Správa rybářských kvót má podle oné knihy silně korporativní ráz. Hlavními aktéry jsou zástupci státu a vybraní zástupci podnikatelských zájmů, hlavně vlivné osoby provozující „průmyslové“ lodě. Zápisy ze schůzí nejsou veřejné, proces rozhodování o kvótách je tajnůstkářský. Uzavřenost kolem účastníků spravujících rybářské zdroje situaci znejasňuje a ztěžuje možnost, aby veřejnost poukazovala na konkrétní správce a žádala dotyčné osoby o nápravu v případě selhání toho, co bývá označováno jako pozice Norska či norské vlády.

Nejistoty v odhadech a nejednoznačná vyjádření badatelů,kteří vypracovávají prognózy vývoje rybích populací, přispívají k tomu, že vzniká nátlak na to, aby doporučení vědců byla přezkoumána. Zástupci„velkokapacitních“ producentů vyjadřují vůči doporučením, aby byla kvóta snížena, nedůvěru a jsou schopni přijímat příliš riskantní rozhodnutí, např.přehnaně investovat. Aby pak pokryli své výdaje, láká je to vyčerpávat rybářské zdroje více, než je radno. To vede k tomu, že rybí populace negeneruje maximální dlouhodobou výnosnost, na čemž prodělávají podnikatelé rybářství i Norsko jako takové.

S nepravidelnou četností přicházejí od odborníků zprávy o tom, že populace toho či onoho druhu ryb zejména v Severním moři bilancuje na hraně propasti. Máme na výběr mezi restrukturalizací politiky, anebo tím, že půjdeme do koloběhu stále vyčerpaných populací ryb a vylidňování rybářských vesnic.

Je těžké uhlídat nezákonný rybolov a pouštění množství ryb pod mírou či nežádoucích druhů zpět do moře, což představuje jeden z problémů spojených s nezákonným rybolovem. Norská pobřežní stráž má nesplnitelný úkol, když má monitorovat oblast více než sedmkrát větší, než je Norsko samotné. Norská vláda je přesvědčena, že by k těmto nežádoucím úlovkům nemělo vůbec docházet.

Nechtěné ryby „špatného“ druhu či pod mírou se vracejí do moře, aby se zvyšovala celková hodnota úlovku. Ryby jsou ale většinou tak zubožené, že po návratu do moře stejně umírají. Vyhazování ryb ve velkém znamená snížení populací dorůstajících ryb, což ohrožuje jejich schopnost obnovovat se. Chytit viníky při činu je ale těžké. „V posledních letech jsou kvóty na lov ryb čím dál menší, zatímco lodě se zvětšují. Aby se investice do těchto lodí vyplácely, jsou rybáři nuceni vracet nechtěné ryby zpět do moře, aby se nedostali do červených čísel. Navíc systém kvót odměňuje ty, kteří na zpracování přivezou velké ryby,“ tvrdí badatel Kim Are Walsøe z Univerzity v Tromsø.

Norská ministryně pro rybolov loni prohlásila, že opatření proti nezákonnému rybolovu sklízejí ovoce a že třetím rokem nebylo odhaleno přečerpávání zdrojů treskovitých ryb v Barentsově moři. Předtím bylo údajně 100 000 tun treskovitých ryb loveno nezákonně. Také certifikace a požadavek na garanci státu, v němž je plavidlo evidováno, ztěžuje dodávání načerno ulovených ryb do přístavů, a pokud posádka toto nesplňuje, může se ocitnout na černé listině. K tomuto opatření potravinářské sekce OSN dalo podnět Norsko.

Neshod ohledně využívání norského pobřeží je během posledních třiceti let více a jsou vyhrocenější. Složité spory se čas od času rozhoří mezi etnickými Nory a Laponci a mezi Nory, Rusy a Islanďany. Tzv. Zákon o právech Laponců na přírodní zdroje ve Finnmarce, nejsevernějším regionu Norska, roztočil staré etnické rozepře. Stát zastoupený norskou vládou „cítil potřebu vyjasnit si svůj vztah k laponskému lidu a uznat jeho právo využívat přírodních zdrojů v souladu s jeho kulturou.“ Správa do té doby státní půdy, tj. cca 95 % území regionu, byla převedena na nový právní subjekt a byla ustanovena nová komise a zvláštní soud pro rozhodování o sporech.

Vyhovovalo to zejména Laponcům, zatímco nelaponská část obyvatel se bála o svůj vliv a toho, že si Laponci budou vyhrazovat právo na rozsáhlá území, většinou odůvodněné chovem sobů, aniž v daných lokalitách bydlí, jen do nich kočují. Jedna z největších nevládních organizací v Norsku, Svaz myslivců a (sportovních) rybářů, varovala proti následkům zákona pro přístup veřejnosti k revírům v regionu. Jde prý o diskriminaci naruby, protože laponská menšina bude mít práva, kterým se „Nelaponci“ v regionu nebudou těšit.

I spor mezi rybářstvím a záměrem těžit na nových nalezištích ropy a plynu u Lofot nebo souostroví Vesterålen má nejistý konec. Rozhodnutí o těžbě bude zřejmě kvůli nebezpečí havárie odloženo na neurčito. Odpůrci, kterých je podle průzkumů většina, argumentují především tím, že zatímco užitek z těžby bude pouze dočasný, jíst budou lidé potřebovat vždy. Proto má mít rybolov přednost. Vždyť zrovna tyto vody patří k nejproduktivnějším na světě.

Nedostatky ve vztahu chovu ryb a mořských plodů k životnímu prostředí jsou tak rozsáhlé, že podle úřadu auditů (kontrolního orgánu norského parlamentu) nelze říct, že odvětví se při svém růstu dostatečně přizpůsobilo ohledům na životní prostředí. Vývoj se tak neodehrává podle vládní strategie pro ekologicky únosnou akvakulturu. Provozovatelé akvakultur se snaží o změnu k lepšímu výzkumem genetiky, výživy a krmení ryb, rozvojem technologií, zlepšováním metod ošetřování a očkování ryb napadených parazitickými korýši či infekcemi a optimalizací lokalizace rybích farem.

Možná bude jednou nutný zásadní přechod k jiné technologii, například k uzavřeným sádkám, což by mělo pomoci vyřešit potíže s parazitickými korýši, nákazami i úniky ryb, které mají za následek ztrátu genetické rozmanitosti a tím částečně odolnosti vůči chorobám v populacích volně žijících ryb. Rybářské komunity by podle projektového vedoucího Norské technologické rady Jona Fixdala měly být na takový přechod připraveny.

Podle mnohých se však nedaří naplnit parlamentem vytyčené cíle hovořící o udržitelnosti a životaschopnosti rybářských komunit na norském pobřeží. Tempo rušení provozoven a přeorientace bývalých rybářů na jiné zdroje obživy se nebývale zrychluje. Ukazuje se, že v dlouhodobé perspektivě by se vyplácel nižší tlak na co největší objem ulovených ryb.

Zdroj: Hospodářské noviny