Výzkumníci z Climate Social Science Network při Brownově univerzitě analyzovali jedenáct evropských zemí i EU jako celek, aby ukázali, kdo a jak brzdí snahy o čistou a udržitelnou budoucnost. Pochopení těchto taktik je před blížícími se evropskými volbami zásadní.

Nová kniha Climate Obstruction Across Europe (Klimatické obstrukce napříč Evropou) vychází před důležitými volbami do Evropského parlamentu a autorský tým ji dává v plném znění k dispozici veřejnosti. Vydalo ji nakladatelství Oxford University Press. Tým vědců a vědkyň v publikaci rozkrývá, jakými strategiemi se řídí think-tanky a jednotlivci, jejichž cílem je bránit v Evropě opatřením reagujícím na probíhající klimatické změny.

Závažnost problému roste se vzestupem krajní pravice v evropských zemích jako Itálie, Španělsko, Švédsko nebo Německo. Předvolební průzkumy navíc aktuálně naznačují, že nacionalistické a krajně pravicové strany by mohly v červnových volbách do Evropského parlamentu získat až čtvrtinu křesel.

Kniha nabízí komplexní zmapování toho, čím takoví aktéři napříč kontinentem zpomalují přijímání klimatických politik, jak podkopávají základy demokratického diskurzu a právo veřejnosti na pravdivé informace. Hlavní aktéři, strategie a narativy byly zmapovány v jedenácti zemích důležitých evropských regionů včetně Spojeného království, Irska, Skotska, Německa, Itálie, Španělska, Česka, Polska, Švédska, Nizozemska i Ruska. Zvláštní kapitola je pak věnovaná celé EU.

Česko: tradice popírání a skepse

Kapitolu o Česku sestavili politologové Milan Hrubeš z Filozofické fakulty Univerzity v Hradci Králové a Ondřej Císař z pražské Fakulty sociálních věd Univerzity Karlovy. Analyzují zdejší klimaskepticismus a jeho kořeny z éry exprezidenta Václava Klause, který tvrdil, že věda je ideologicky řízená a představuje ohrožení svobody a svobodného tržního hospodářství. Jeho poselství mu pomáhala šířit domovská Občanská demokratická strana nebo liberálně-konzervativní think-tanky, jako jsou Centrum pro ekonomiku a politiku či Institut Václava Klause. Ty se inspirovaly neoliberálními americkými předchůdci z 90. let 20. století.

Výsledkem je, že popírání změn klimatu je spolu s odmítáním účinných klimatických politik zakořeněným způsobem myšlení české veřejnosti, které se mění jen pomalu. Dle dat z roku 2022 se pouze 39 % české populace zajímá o klimatické změny a pouze 42 % věří, že dopady klimatických změn budou veskrze negativní.

Před volbami do Evropského parlamentu jsou tak ještě stále slyšet i kandidáti popírající změny klimatu jako Filip Turek či Petr Macinka, dlouholetý spolupracovník Václava Klause. Jejich jinak nepříliš vlivná volební koalice může těžit z tradičně nízké volební účasti u evropských voleb. Podle průzkumů jejich uskupení atakuje pětiprocentní hranici.

Green Deal považují za šílenství, bojují proti Euru 7 i zákazu výroby nových aut se spalovacími motory v roce 2035. Vliv člověka na klimatickou krizi sice připouštějí, ale bagatelizují a vyzdvihují například tzv. Milankovičovy cykly, které na aktuální oteplování vliv podle NASA nemají.

V Česku loni vyšla obdobně zaměřená kniha Továrna na lži sociologa Vojtěcha Pecky.

Hlavní taktiky “klimatických obstrukcí”

• Udržování popírání klimatu při životě

Zatímco popírání klimatu v posledních letech ve většině zemí ustoupilo zdržovací taktice, v zemích, jako je Itálie a Německo, se popírání v posledních letech naopak oživilo. Je spojeno s vzestupem krajní pravice, šíří se prostřednictvím konzervativních think-tanků s vazbami na USA. O životaschopnost popíračství se starají zejména krajně pravicové strany, jako jsou italští Bratři Itálie nebo německá Alternativa pro Německo (AfD). Ta se stala v posledních letech druhou nejpopulárnější stranou, která významně ovlivňuje veřejný a politický diskurz. V Itálii zase výroky politiků z pravicové vlády Giorgie Meloniové vyvolávají dojem, že debata o existenci, příčinách a naléhavosti změny klimatu ještě stále probíhá.

Vlivné think-tanky, jako je italský Istituto Bruno Leoni a německý Europäisches Institut für Klima- und Energieforschung (EIKE), jsou dalšími vlivnými hráči, kteří pro popíračskou agendu využívají zdroje fosilního průmyslu: a to jak pro samotné financování, tak i pro strategickou podporu při zanášení veřejných debat dezinformacemi.

V České republice byly zprávy o popírání klimatu již od devadesátých let šířeny vládnoucími politickými stranami a postupem času se staly součástí mainstreamových perspektiv, z nichž se jen složitě dostávají pryč.

• Systematický greenwashing

Velké ropné a plynárenské společnosti, včetně společností Shell a Eni, se falešně prezentovaly jako udržitelné alternativy v rámci fosilního průmyslu. Kniha poukazuje na to, jak jejich klamání ovlivnilo konkrétní politická rozhodování na nejvyšší úrovni, včetně samotné Evropské komise, kde se pod rouškou “přechodových technologií” zformulovaly energetické politiky prodlužující využívání fosilních zdrojů energie. Fosilní firmy nebo think-tanky, jako je EPICENTER s vazbami na italský plynárenský průmysl, úspěšně vykreslily plyn jako překlenovací technologii, která má zásadní význam pro energetickou transformaci. Zařazení plynových projektů do zelené taxonomie EU je výsledkem jejich fosilního greenwashingu.

• Strategické zdržování

Polská strana Právo a spravedlnost či německá Akademická rada Spolkového ministerstva hospodářství se taktéž podílejí na odkládání nutných opatření v oblasti klimatu. Například Polsko důsledně vetovalo ambiciózní politiky v oblasti klimatu a i v posledních letech budovalo další uhelné kapacity, přestože EU přijala ohledně “konce uhlí” a dekarbonizace jasné závazky.

• Vytváření kulturních válek

Krajně pravicové strany, jako jsou švédští Demokraté a španělský Vox zase využívají sociálních, kulturních i ideologických rozdílů k další polarizaci veřejného mínění. Autoři ukazují, jak tyto politické strany přímo spolupracují s fosilními lobbisty. Vědecké informace o změně klimatu a nutnou adaptaci jejich představitelé vykreslují jako ohrožení “tradičních hodnot” či jako destabilizaci ekonomik. Ve Španělsku například masný průmysl tvrdě bojuje proti negativnímu vnímání konzumace masa tím, že podkopává vědecké důkazy o vlivu stravy na lidské zdraví a klima.

• Útoky na obnovitelné zdroje energie

Zde se jedná o časté odkládání opatření, dokud nebudou k dispozici „dokonalá řešení“, která by “skutečně” fungovala, měla nulová rizika či sociální náklady. Oddálit opatření v oblasti klimatu chtějí lobbisté také pomocí argumentace, že tempo přechodu je příliš rychlé a že je možné jej odložit na vhodnější okamžik v budoucnu, kdy bude již k dispozici lepší technologie, například tzv. „čisté uhlí“ v Polsku.

Ačkoli se Německo staví do pozice lídra v oblasti klimatu, ale kvůli koordinovanému lobbistickému úsilí ze strany průmyslu země své klimatické cíle nejspíš nenaplní. Nejsilnější lobbistické snahy zde mířily právě proti zákonu o obnovitelných zdrojích energie (RESA). Boj proti opatření vedly think-tanky spolu s jednotlivými popírači klimatu. Jejich cílem bylo oslabení systému povolenkových aukcí.

Zdroj: Climate Social Science Network, https://www.sosinfo.cz/, ilustrační foto (sucho – nádrž Orlík 2015): Naše voda