Francouzská strojírenská firma Eole Water odzkoušela větrnou turbínu, kterou lze v poušti vyrábět elektrickou energii i vodu. Píše o tom populárně – vědecký server osel.cz.

Získat pitnou vodu v pouštních oblastech je vždy velký problém. A to i tehdy, když jí lze čerpat z podzemí, případně je blízko moře a může se odsolovat voda mořská. Je hodně oblasti, kde ani to nejde. A pak, bez ohledu na to co to stojí, nastupují mobilní jednotky, které za řevu naftových motorů pohánějí něco jako velkou chladničku, přes jejíž chladící voštinový systém se větráky žene vzduch. A protože i ten pouštní něco málo vodní páry v sobě má, tvoří se na podchlazených kovových deskách námraza, drahocenné kapičky stékají do žlábků a vaniček.

S podobným systémem „výroby“ vody začala v roce 2009 experimentovat francouzská firma Eole Water. Využívá principu kondenzace vody z vodní páry, podobně jako mobilní zařízení používaná armádním sektorem, jen místo spalovacích motorů k získání energie potřebné k výrobě chladu slouží větrná turbína. Systém prošel testováním ve Spojených arabských emirátech. Turbína v sousedství hlavního města Abu Dhabi byla postavena v lokalitě Mussafah. Od října loňského roku denně vyprodukuje z tamního suchého pouštního vzduchu 500 až 800 litrů vody. Pouhé zvýšení stožáru by prý mohlo zajistit i 1000 litrů za den.

Turbína Eole Water vypadá podobně jako ty, které známe i z našich končin, jen v místě nosu má otvor, jímž se vzduch dostává k chladícímu kompresoru. Kondenzát se pak trubkami vede do zásobníku. Voda se pak ještě filtruje a lze jí využít jako pitnou, užitkovou i pro zemědělské účely.

Voda ze vzduchu, jak hlásá titulek, zadarmo je, ale turbína něco stojí. Podle Thibaulta Janina, zástupce výrobní firmy, přijde na 660 až 790 tisíc dolarů. Cena závisí na tom, v jakém místě a na jakém podloží je potřeba jí vztyčit. Postupně by ale náklady měly klesat s tím, jak velké série by se dodávaly.

Žíznivých oblastí je ve světě hodně a paradoxně více než v Africe je míst se zoufalým nedostatkem pitné vody v Asii, na ostrovech Indonésie a dost jich je i v Karibiku. Francouzský přístup k tomuto problému má řadu výhod – je ekologický, zařízení je soběstačné a dává nejen vodu, ale i další nedostatkovou komoditu – elektrický proud. Uživatel má v podstatě na výběr ze dvou možností. Za příhodného větru má k dispozici 1000 litrů pitné vody a nebo 30 kW. Problém může nastat jen ve chvíli, kdy rychlost větru klesne pod 24 kilometrů za hodinu. Zařízení může teoreticky vodu dodávat i za bezvětří, pak ale potřebuje napájení z externího zdroje proudu, například ze solárních panelů, elektrické sítě, případně z externího diesel-agregátu.

Zdroj: www.osel.cz