Stejně jako už pravidelně v předchozích letech zasáhlo i letos naší zemi období sucha, respektive několik dní za sebou bez větších dešťových srážek provázených teplotami kolem 30 stupňů Celsia nad nulou.

To vybudilo některé naše politiky a prakticky všechna média ke zvýšené komunikaci na téma předcházení rizikům sucha do budoucnosti, což by bylo veskrze pozitivní, kdyby ovšem stejně tak, jako v minulosti, nezůstalo nakonec jen u slov. Případně u projektů, které na první pohled vypadají dobře, protože se jejich prostřednictvím rozdávají občanům peníze, což samozřejmě s nadšením kvitují. Jenže podstata problému – stav naší krajiny, se tím neřeší.

Podstata totiž netkví v tom, že by měli občané naší zemi oproti současnému stavu výrazně šetřit vodou. Již dnes patří ČR k zemím s nejnižší spotřebou vody ve vyspělém světě, oproti EU je zhruba poloviční a oproti USA dokonce třetinová. Ne že by u nás žádné rezervy neexistovaly, jenže například úspory spotřeby vody v rámci populárního programu Dešťovka mohou dosáhnout jen zlomku procenta, a i když to třeba některým zahrádkářům pomůže, v celku se tato úspora prakticky vůbec neprojeví. Nehledě na riziko kontaminace veřejných vodovodů a kanalizací při neodborném vyvedení vody zachycené ve studních a sudech pod okapy do veřejných sítí.

Také využití lokálních (místních) zdrojů vody v podobě studní nebo nových vrtů, jejichž cílem má být zajištění zdrojů pitné vody pro suchem trpící obce a regiony není systémovým řešením, a možná ani řešením dočasným. Málokterá země na světě je tak dobře hydrogeologicky prozkoumána, jako ta naše, takže představa, že bude možné někde narazit na zatím utajené a dostatečně vydatné zdroje pitné vody, je z podstaty naivní. Samozřejmě to nelze nikdy stoprocentně vyloučit, ale i když se nějaký nový pramen objeví, rozhodně to neznamená, že tím bude problém zásobování příslušného místa nebo jedince pitnou vodou do budoucna vyřešen. Prakticky ze všech vyjádření odborníků, hydrometeorologů a hydrogeologů opakovaně plyne, že suchem nejvíce ohrožené jsou takzvané mělké vrty, z nichž voda nejdříve zmizí. Za mělké vrty lze přitom považovat drtivou většinu soukromých studní i značnou část plánovaných vrtů, které mají zajistit vodu v nějaké lokalitě. Pokud tak chce stát takové projekty podporovat, bylo by vhodné vědět, že se tím jednak budou využívat podzemní zdroje vody, které ale chce tentýž stát prostřednictvím zvýšených poplatků za jejich odběr chránit. Ještě důležitější ale je, že hlubší vrty představují riziko narušení stávajících podzemních zdrojů pitné vody, takže zajištění vody formou vrtů pro jednoho může vyústit ke ztrátám zdrojů vody pro jiného. Podzemní voda je navíc často uložena v několika vrstvách nad sebou, a ne každá je vhodným zdrojem vody pitné. Teze, podle níž se využije „první voda“, která se ve vrtu objeví, je gruntu mylná. Vrty kromě toho podléhají poměrně přísné legislativě, a samozřejmě platí, že čím je vrt hlubší, tím je dražší. Stometrový vrt (ale i méně hluboký, záleží na hornině a prostředí, ve kterém se vrtá) představuje milionové náklady, další náklady a byrokratické komplikace pak představuje zmiňované dodržování platných zákonů a získání příslušných povolení. Právní rámec ostatně docela dobře rozebrala kancelář veřejného ochránce práv v září loňského roku, takže kdo se chce do budování studně nebo k provedení vrtu za účelem nalezení zdrojů pitné vody pustit, měl by si tento materiál přečíst.

Najdete ho na: https://www.ochrance.cz/stiznosti-na-urady/chcete-si-stezovat/zivotni-situace-problemy-a-jejich-reseni/studny-vrty-vodovodni-pripojky/

Jasné ale je, že ani studně a vrty k trvalému zabezpečení zdrojů pitné vody nevedou. Jediným systémovým řešením je tak postupné napojování oblastí, kde tomu tak ještě není, na veřejné vodovody. A to pokud možno do sítí již existujících vodárenských společností, které mohou také vytvářet potřebné finanční zdroje na takové investice a ve výsledku principem solidarity dotovat ceny vody v malých obcích (aglomeracích) z poplatků vybraných ve městech, protože pokud by se mělo napojení několika obyvatel financovat jen z místních poplatků za vodu, příslušní spotřebitelé by se nedoplatili.

Jak už bylo ale řečeno, základní řešení ale není v dešťovce, studních, vrtech, ba ani v omezení občanského komfortu v podobě sprchování, a dokonce ani ve fenoménu letního napouštění zahradních bazénů, kterých je u nás nejvíc na obyvatele na světě. Řešení je totiž v krajině, ve zvýšení její schopnosti zadržovat vodu, čehož lze dosáhnout kombinací změn v podmínkách zemědělského hospodaření, hnojením statkovými hnojivy a cíleným využíváním lokalit „brownfiels“, místo dalších a dalších záborů více nebo méně kvalitní zemědělské půdy. Především je ale nutné zvýšit pestrost krajiny a rozčlenit naše velké širé rodné lány na menší celky, s terénními překážkami, mokřady, rybníky a dalšími prvky, v nichž by se dešťová voda mohla zachytit a postupně vsáknout. Dnes končí ve vodních tocích a nádržích miliony tun zeminy splavené z polí vodní erozí, přičemž roční objem takto splavené půdy činí neuvěřitelných 30,4 miliony tun. Na skále nebo tenké vrstvě zeminy se ale voda z dešťů neudrží a nemůže tak fakticky doplňovat ani vodu ve studních, ani vodu z vrtů. Respektive, může se tak dít jen v omezené míře, a jak již bylo řečeno, často jen dočasně.

Bohužel v současné době nastavené podmínky zemědělského hospodaření ani podmínky regulující stavební činnost stav krajiny nezlepšují, naopak, podle statistik se stav naší krajiny zhoršuje. Míček je především na straně ministerstva zemědělství, ale zdaleka ne jen toho. Pokud se přitom stávající přístup veřejnosti, politiků a zacílení dotačních programů a toků peněz týkající se hospodaření s vodou a jejími zdroji oproti současnému stavu nezmění, bude ještě hůř.

Naše voda – Petr Havel, foto Naše voda – Nina Havlová