K roku 1658 se váže výročí spojené s jednou z mnoha pražských dominant – Novomlýnskou vodárenskou věží. V letošním roce totiž uplyne 365 let od dokončení současné verze této vodárenské infrastruktury. Věž, stojící dnes vedle Štefánikova mostu, je však mnohem starší, její příběh se začal psát skoro o dvě stě let dříve. Věžový vodojem na jejím místě stál pravděpodobně již od roku 1458. Do dneška se z tehdejší doby zachoval pouze písemný záznam o stojící věži, ale ne její podoba. V dalších dvou staletích došlo k jejímu několikerému přebudování, způsobené poškozením původních staveb – v roce 1582 věž vyhořela, v roce 1602 byla kvůli absenci péče příliš zchátralá pro další provoz, a v roce 1655 byla poškozena povodní, kdy byla stržena celá severní část. Poté došlo k její definitivní přestavbě do dnešní podoby, následně svému účelu sloužila až do roku 1877, kdy svůj provoz ukončila.

Novomlýnský věžový vodojem je neodmyslitelně spjat s provozem Novomlýnské vodárny, která zásobila vodou dolní část Nového Města pražského. Ta fungovala až do roku 1914, kdy došlo k jejímu odstavení ve spojitosti s dokončením Káranské vodárny. Věž samotná posledních 37 let provozu Novomlýnské vodárny již svému účelu nesloužila, protože svým výkonem už potřebám vodárny nestačila. Čerpaná voda tak byla posléze čerpána do vodojemů na Karlově a na Letné, bez asistence starého věžového vodojemu.

Novomlýnský vodojem je v kontextu zbylých třech původních pražských vodárenských věží výjimečný svým celkovým účelem. Alespoň po část své existence se totiž věž nepoužívala čistě jen jako technický provoz, ale taktéž jako místo společenského setkávaní novoměstských patricijů a případných významných návštěv. V nejvyšším patře byl totiž během stavby v letech 1602–1608 zřízen tzv. „Lusthauz“. V zásadě šlo o uzavřenou vyhlídkovou terasu, která v pozdně renesanční době navazovala na tradici italské „villy“. Jednalo se o pražskou verzi venkovského letohrádku, určeného pro odpočinek a neformální setkávání italské šlechty a měšťanů. V Praze k takovému typu staveb samozřejmě nebylo příliš vhodných podmínek, nicméně výstavbou Novomlýnské věže se podařilo alespoň vytvořit její iluzi. Lusthauz byl navíc bohatě ozdoben portréty českých panovníků od Přemyslovců až po Rudolfa II.

Po zániku této výstavné osmipatrové věže v roce 1655 došlo velice rychle k jejímu obnovení v roce 1658. Její rekonstrukcí byl pověřen architekt Jan Decapauli, který využil části původní pobořené věže pro novou stavbu – dochován tak byl například původní kamenný portál. Věž byla snížena na šest pater, zároveň byl vytvořen jednoduchý systém vytápění nádrže a rour pomocí vestavby komínového systému uvnitř věže. Stavba byla dokončena osazením stanové střechy, která vytvořila její současnou podobu.

Od ostatních věžových vodojemů se ten novoměstský liší ještě jedním detailem – jako jediný stojí na břehu řeky, a nikoliv nad její hladinou. Nebylo tomu tak ale vždy. Stejně jako ostatní věže byla i tato založena na dubových pilotech, usazených na dně vodního toku. Postupným nánosem říčního sedimentu, především ale kvůli navážce odpadu, se řečiště posunulo na sever a věž se tak ocitla na břehu. Definitivní tečku za tímto „přesunem“ učinila regulace řeky ve 20. letech 20. století. Během tohoto projektu byl původní přirozeně formovaný říční kanál upraven do současné urbanizované podoby.

Od ukončení provozu v roce 1877 věžový vodojem pomalu chátral a neměl stálejšího využití. Roku 1882 byla vedlejší část souboru novomlýnské vodárny upravena pro zkušebnu vodoměrů, která zde fungovala až do roku 1933. Celý komplex byl následně využíván různými odbory Magistrátu hlavního města, resp. Ústředního národního výboru hlavního města Prahy. Od roku 2011 do roku 2015 došlo k využívání věže Sborem dobrovolných hasičů Prahy 1. V současnosti má bývalý věžový vodojem ve správě Muzeum hlavního města. To nechalo stavbu kompletně zrekonstruovat a zřídilo v nejvyšším patře expozici věnovanou historii požárů hlavního města.

Kryštof Drnek
historik Pražských vodovodů a kanalizací, foto: PVK