Průběh počasí v naší zemi v loňském roce, který prohloubil díky nedostatku dešťových srážek již tak existující deficit zdrojů vody prakticky na celém území ČR, ukázal mnohé – především ale potřebu systémových a komplexních řešení v prevenci rizik sucha.

Do takového přístupu spadá i nutná a potřebná spolupráce měst a obcí s vodohospodáři a vodárenskými společnostmi, a to nejenom v napojování obcí a regionů na veřejné vodovodní a kanalizační sítě, ale i v aktivitách, které mohou přispět ke stabilitě přirozených zdrojů vody v té které lokalitě. Emoce spojené s mediálním sloganem „česká voda do českých rukou“, které eskalovaly zejména v období před suchem 2018, je tak záhodno nahradit zvýšeným úsilím o racionální řešení a spolupráci.

Obě strany – vodohospodáři i obce a města, se totiž více, než si leckdo dokáže uvědomit, potřebují. A tyto potřeby porostou, i díky aktuálně přijímaným nebo již přijatým zákonů a důsledkům, které z nich vyplývají. Příkladem je již i celospolečenská politická vůle týkající se podpory investic na propojování vodárenských soustav nebo změny priorit a pravidel při provádění komplexních pozemkových úprav (KPÚ). V obou případech se mohou obce aktivně podílet na nápravě často nežádoucího stavu k zadržování vody v krajině. V rámci propojování nebo budování vodárenských soustav v podobě uvolnění potřebných pozemků, které jsou nebo budou k investicím do soustav nutné. V druhém případě pak (KPÚ) možností jinak a lépe nastavit současné nájemní smlouvy týkající se využívání pozemků především v extravilánu, ale i intravilánu obcí, s cílem zvýšit stabilitu místních zdrojů vody. Ne každý ví, že zahájením KPÚ (i jednoduchých pozemkových úprav – PÚ) končí automaticky veškeré smluvní vztahy v katastru, který je předmětem KPÚ i PÚ, prostě proto, že se v území mění vlastnické vztahy. Výsledkem KPÚ tak může být nejen zpřístupnění pozemků vlastníkům a nová společná zařízení podporující retenci a akumulaci vody v krajině, ale také jiný způsob hospodaření a kategorizace pozemků v obci a mimo ní.

Společných zájmů obcí, měst a vodohospodářů je ale samozřejmě daleko více – například ve snižování kontaminace vody chemickými látkami, udržitelné obnově vodohospodářské infrastruktury a právě i v zajištění zdrojů pitné vody, které, jak se stále více ukazuje, nespočívá v budování domovních studních a místních vrtech, ale „v trubkách“.

Možnosti obcí a měst vytvářet takové plány rozvoje, které pomohou v procesu zásobování pitnou vodou obyvatel ČR do budoucna, ale ne všichni jejich představitelé využívají a někteří, zejména v menších obcích, o nich ani nevědí. Důležitým prvkem v jejich edukaci je tak osvěta, tedy různé typy seminářů, konferencí a setkání, na nichž vodohospodáři představitelům samospráv a místních správ dokáží vysvětlit, jak v krajině, ale i v rámci vodohospodářské infrastruktury, koloběh vody funguje. Je přitom potěšitelné, že akcí tohoto typu přibývá, stejně jako aktivní účast obcí a měst na nich. Loňské sucho tak kromě nárůstu politického zájmu o řešení rizik sucha aktivizovalo i část veřejnosti, která se může na řešení podílet, čímž se naplnilo jedno ze starých českých přísloví, že „všechno zlé je pro něco dobré“.

Naše voda – Petr Havel, ilustrační foto archiv Naše voda