Sdružení oboru vodovodů a kanalizací ČR (SOVAK) apeluje na zodpovědné instituce, aby se začaly intenzivně zabývat kontrolou plnění vodohospodářských plánů obnovy. Připomněl to na dnešním setkání s novináři předseda představenstva SOVAK František Barák.

V těchto plánech se totiž vlastníci vodovodních a kanalizačních sítí ze zákona zavazují do tohoto majetku pravidelně investovat. Současný stav, kdy takové plány existují pouze na papíře, a mnohdy nevychází z odpisů majetku v reálné hodnotě, přitom nenutí vlastníky vodohospodářského majetku, zejména v menších obcích a městech, k zodpovědnému chování. Výsledkem je pak pozitivní mediální obraz těch, kteří se k majetku nechovají s péčí řádného hospodáře, což je v praxi projevuje nižšími cenami vody, které platí jejich odběratelé vody. Naopak subjekty, které po řadu let do obnovy vodohospodářského majetku v zájmu svých zákazníků investují, jsou vnímány jako ty, které se snaží na cenách vodného a stočného zbohatnout.

Hlavním zdrojem financování na obnovu vodohospodářské infrastruktury jsou vybrané poplatky za vodné a stočné. „Skutečnost, že jsou v některých lokalitách ČR tyto poplatky vyšší než celostátní průměr, je tak především odrazem odpovědnosti těch, kteří myslí na budoucnost a na rozdíl od některých svých kolegů nevybydlují přítomnost,“ podotýká Barák.

Podle něj je jen otázkou času, kdy vodovody, na jejichž obnovu nebylo vyčleněno v minulosti dostatek peněz, doslouží. Většina vodovodů v malých obcích byla vybudována v průběhu druhé poloviny minulého století. Zejména vodovody a kanalizace budované v 70. a 80. letech v rámci „akcí Z“, byly konstruovány z velmi nekvalitních materiálů, jejichž životnost může skončit doslova každým dnem. Ve vodovodních, ale i kanalizačních sítích na značném území ČR tak tikají časované bomby, jejichž likvidace bude stát společnost mnoho peněz, a stojí již dnes. Jsou to právě malé obce s nízkou cenou vody, v jejichž sítích dosahují ztráty vody až 60 procent, zatímco v sítích spravovaných velkými vodohospodářskými společnostmi se pohybují ztráty v rozmezí mezi 15 až 20 procenty, zejména však proto, že se přes veškerou snahu nepodařilo ještě všude dosluhující „potrubí“ vyměnit.

Podle výpočtů SOVAK je přitom nutné ročně investovat do obnovy vodohospodářského majetku 1,5 až 1,6 procenta z jeho hodnoty. V lokalitách, kde byly a jsou tyto investice zanedbávány, musí jít samozřejmě o vyšší procentní podíl. Vzhledem k celkové hodnotě vodohospodářského majetku by tak mělo v ČR směřovat do jeho obnovy nejméně 15 až 16 miliard korun. Ve skutečno se ale na tyto účely vynakládá jen polovina, tedy 7 až 8 miliard korun, což je částka nedostatečná. Pokud bude současný stav přetrvávat i nadále, lze podle SOVAK očekávat nárůst havárií zejména u těch subjektů, které jsou dnes oslavovány za nízké ceny vodného a stočného.

Petr Havel