Ačkoli si většina veřejnosti spojuje s pojmem rybníkářství jihočeský region, zakládali naši předkové rybníky i v řadě jiných lokalit. Například na Pardubicku, kde se o rozvoj rybníkářství zasloužil především šlechtický rod Pernštejnů.

Zmínky o prvních východočeských chovných rybnících pocházejí již z 11. století. Zásadní předěl ale znamenal rok 1491, kdy získal pardubické a kunětickohorské panství Vilém z Pernštejna. Ten na svých pozemcích založil důmyslně propojenou rybniční soustavu, známou jako „Pernštejnský rybniční systém“.

Osou tohoto sytému se staly tři napájecí kanály – Dvakačovický, který dodával vodu z Chrudimky rybníkům na jihovýchod od Pardubic, Počápelský, který zásoboval vodou z Loučné rybníky na východ od pernštejnské rezidence a také městské haltýře, a konečně Opatovický kanál, který napájel vodou největší rybníky v okolí lázní Bohdaneč, kde rybníky v minulosti tvořily téměř souvislou vodní plochu. Tato mimořádná technická památka slouží ještě dnes k zavlažování zemědělské půdy a využívá jí rovněž opatovická uhelná elektrárna. Kanál začíná u jezu poblíž Opatovic, a u Semína, po 34 kilometrech, vrací vodu zpět do Labe.

Největší rybník z celé soustavy se jmenoval Čeperka. Byl vybudován v letech 1491 až 1496 a rozlohou kolem 1 200 hektarů suverénně předčil všechna vodní díla své doby, ale i ta dnešní – největší současný český rybník Rožmberk je sotva poloviční. Šlo o relativně mělkou nádrž, kde se podle dobových zpráv počítalo s násadou 96 000 kaprů.

Pernštejnové obecně patřili mezi největší odborníky na chov kaprů a své poznatky si předávali z generace na generaci. Po Vilémovi se o další rozvoj rybníků starali jeho synové Vojtěch a především Jan, který rybniční soustavu dokončil. Nejvýznamnějším rybníkářem Pernštejnů byl rytíř Kunát mladší z Dobřenic. Tento „východočeský Krčín“ projektoval celou řadu vodních děl své doby.

Již naši předkové přitom dobře věděli, že význam rybníků nespočívá jen v produkci ryb, ale že mají také význam krajinotvorný i zdravotní – vysušení bažin například znamenalo eliminaci hmyzu, který byl zdrojem mnoha nemocí. Nové rybníky nicméně nejednou zatopily i celé osady – například rybník Oplatil pohřbil na svém dnu původní ves Stéblovou, která byla následně přemístěna mimo zaplavené území. Rybníky však většinou zaplavovaly pozemky zamokřené, neobdělávané nebo lokality s méně výnosnou půdou. Důležitým dokumentem o východočeských rybnících jsou Vilémem zřízená „Registra rybniční“ (1494 až 1594), podávající detailní přehled evidence výdajů vzniklých zaplavováním osad.

Většina někdejších rybníků bohužel stejně jako na celém území ČR i na východě Čech postupně zanikla, zejména v období vlády Marie Terezie. Nezmizely však úplně – po někdejších hrázích vedou i dnes staré silnice a na mnohé z rybníků upomínají názvy obcí, založených na jejich místě.

Stav východočeských rybníků z roku 1688 zachycuje Vischerova mapa, která je součástí expozic hradu Kunětická Hora (na ilustračním foto).

Petr Havel