Poté, co Ministerstvo životního prostředí (MŽP) výrazně zpřísnilo podmínky ukládání kalů z čistíren odpadních vod (ČOV) i vytěžené hmoty z odbahňování rybníků zpět na zemědělskou půdu, se v novele vodního zákona připravuje pro zemědělce a hospodaření na půdě další omezení.

V textu novely je totiž pasáž, které zakazuje využívání vyčištěných odpadních vod (tedy vod, které prošly ČOV) k zemědělským závlahám. Opatření, které na první pohled odporuje zdravému selskému rozumu, samozřejmě nějaké racionální jádro má. Ne z každé ČOV teče „krystalicky čistá“ voda prostá veškerých rizikových látek (kontaminantů), a opatrnost je tedy na místě. Na druhou stranu je voda v naší přírodě a krajině znečištěna různými látkami, včetně splachů z polí, v drtivé většině více, než voda vyčištěná v ČOV. Mimochodem, mezi látky, u nichž MŽP zpřísňuje limity jejich přítomnosti ve vodě, dominují dusík a fosfor. Jenže právě dusík a fosfor spolu s draslíkem jsou složkou hnojiv na bázi NPK, která se pro zlepšení přísunu živin k pěstovaným plodinám běžně používají. Což je pak v souvislosti se zákazem „nelogičnost na druhou“.

Sledovat kvalitu vody, která se prostřednictvím závlah dostává do potravinového řetězce, je samozřejmě správné. Nelze ale šmahem označit veškerou, podotýkám „vyčištěnou“ odpadní vodu za rizikovou, a není tedy ani logické, ani žádoucí, ani odborně správné její využití na závlahy plošně zakázat.  Zejména v situaci, kdy potřebné zdroje „přírodní vody“ se tenčí, a pokud nastoupí delší období bez srážek, kdy jsou závlahy nejvíce potřeba, je také zároveň omezen či zakázán odběr vody z povrchových i podzemních vod, jako jsme tomu byli svědky letos v létě. Vyčištěná voda vytékající z ČOV, které jsou na řadě míst, kde jiná voda není, může tak být často jediným možným zdrojem na závlahy, neboť nějaká voda z domácností, firem i dešťů v ČOV vždy skončí. A ČOV jí musí vypouštět.

Drtivá většina odborníků, ale i samotných zemědělců napříč spektrem typu podnikání se již léta shoduje, že je třeba do půdy vracet v míře vyšší, než se děje, organickou hmotu. Jak kaly, tak bahno z rybníků, tak i vyčištěná odpadní voda přitom organickou hmotu v podobě mikroorganismů obsahuje, a jejich aplikace na půdu je tak žádoucí. Kromě toho „spasitelé lidstva“ na MŽP zřejmě nevědí, že celá řada mikroorganismů v půdě, pokud tam ještě nějaké zbyly, rozkládá (živí se) celou řadu rizikových látek, takže zdaleka ne všechny kontaminanty nakonec do potravního řetězce proniknou. Podobní spasitelé před několika lety varovali před budoucí, desítky let trvající ekologickou katastrofou poté, co do moře proniklo díky havárii ropné plošiny množství ropy – dnes je moře v příslušné oblasti čisté, protože ropu zkonzumovaly právě mikroorganismy. Paralela to sice není úplně identická, principiálně ale jde o totéž.

Zákaz použití vyčištěných odpadních vod kupodivu podporuje i Ministerstvo zemědělství (MZe) a vychází přitom ze zkušeností Izraele a šetření kontaminantů v tamních vyčištěných vodách. K tomu lze jen uvést, že v Izraeli je zcela jiná klimatická, geologická, pedologická a v míře použití i závlahová situace, kterou nelze otrocky aplikovat na ČR. Tedy – ani z Izraele bychom neměli přejímat vše, byť v mnohém se, zejména ohledně vody, zrovna tam inspirovat můžeme. Tak či tak, jednoznačně jasno ještě není. „Touto problematikou (použitím vyčištěných vod na závlahy – pozn.red.) se budeme i nadále zabývat, například v souvislosti s nařízením Evropského parlamentu a Rady na stanovení minimálních požadavků na kvalitu recyklované odpadní vody,“ konstatuje se v odpovědi MZe na připomínku ASZ ČR týkající se uvedené problematiky. Nu, stačilo by, kdyby onen uvažovaný zákaz nebyl plošný….

Naše voda – Petr Havel, ilustrační foto naše voda – Nina Havlová