Každý, kdo alespoň trochu sleduje trendy v naší legislativě v současném volebním období, musí zcela jednoznačně konstatovat: Dění v naší krajině se stejně jako v předlistopadové minulosti jednoznačně podřizuje zájmům průmyslových lobby na úkor životního prostředí. Píše o tom v blogu na servaru aktualně.cz Petr Havel.

V hlavní roli je přitom voda, která vadí dopravcům, developerům, ale navíc, zdá se, i některých ochráncům přírody, starostům či architektům. To je za situace, kdy celý svět zvyšuje úsilí o zachování kvality vody, její dostupnosti, ale i prevenci vůči rizikům spojeným s vodou a klimatickými extrémy, naprosto nezodpovědný hazard s naší budoucností.

Ten by mohl být legalizován především v připravované novele stavebního zákona, a to prostřednictvím takzvaného koordinovaného stavebního řízení, ve kterém by stačilo, jak píší například Hospodářské noviny, pouze jedno razítko pro povolení staveb. Záměr, který vypadá na první pohled jako žádoucí snížení administrativní zátěže a zrychlení stavebního řízení, má ale jeden zásadní háček – počítá totiž s tím, že do koordinovaného stavebního řízení bude zahrnuto jako jedna z četných položek vodoprávní povolení. Právě vzhledem k tomu, že by šlo o jedno razítko z mnohých, je zcela zřejmé, že by bylo nakládání s vodami v rámci vodoprávního řízení převálcováno libovolnou průmyslovou lobby, třeba ve jménu takzvaného veřejného zájmu podpory stavebnictví, zaměstnanosti, bydlení a bůh ví, čeho všeho ještě. Bude-li nějakou stavební činností narušena stabilita nebo kvalita povrchových nebo podzemních vod, nebude, jak je známo z tisíců příkladů z minulosti i současnosti, nikoho zajímat.

Je tedy třeba velmi silně a hlasitě konstatovat: Vodoprávní řízení musí zůstat, i kdyby se zkoordinovala všechna razítka, jako samostatně stojící řízení a jako samostatně vydávané povolení ke stavebním činnostem. Nutno podotknout, že tento postoj zatím hájí ministerstvo zemědělství a pokud jej uhájí, byl by to ze všeho, co má resort v tomto volebním období v plánu, nejvíce záslužný počin. Bude to mít ale těžké – stavební a průmyslové lobby již zahájila, jak vidno, v médiích marketingovou podporu pro svůj úmysl stavět kdekoli cokoli, bez ohledu na vodu. Svými verdikty se přidávají další organizace, například jihomoravská metropole Brno chce prosadit zrušení úplného zákazu stavění v povodňových zónách u řek Svratky a Svitavy. Jednotlivé stavby by se měly nově posuzovat jednotlivě, což opět na první pohled vypadá jako rozumné řešení, jenže tradice staveb u řek a v záplavových územích je v ČR velká, takže lze důvodně předpokládat, že příslušná povolení získají i stavby, které v záplavových oblastech nemají co dělat. Je to smutné, jen dva roky po posledních povodních už lidem otrnulo a opět budou riskovat škody, životy a následně peníze daňových poplatníků, kteří to všechno nakonec zaplatí.

Nejde jen o stavby u vody. Jen před pár dny schválil Jihočeský kraj změnu 30 let starého předpisu, díky kterému nesměli v zimě používat silničáři sůl kolem klíčové zásobárny pitné vody, jezera Lipno. I tady byla použita „logická argumentace“, totiž že pitná voda pochází v současné době z hlubinných vrtů. Že ale sůl spláchnutá dešti změní složení vody v Lipnu, že díky tomu uhyne celá řada vodních živočichů zvyklých na stávající složení vody nebo že se sůl postupně dostane pod zem třeba až ke spásonosným hlubinným vrtům, už ale nikoho nezajímá.

Obdobně naivní a svým způsobem amatérské jsou představy o vypuštění Orlíku, který by tak v případě velkých povodní údajně ochránil Prahu a defakto všechny obce a území pod Orlickou přehradou. K tomu je třeba říci, že vodu z přívalových nebo dlouhotrvajících dešťů nesbírá jen Vltava, ale veškeré vodní toky v povodí Vltavy, takže jakákoli regulace Vltavy nebo vltavské vodní kaskády je jen součást prevence povodní, která má své limity. To samé platí o uvažovaném zvýšení retenčního prostoru Orlíku, ale i kterékoli jiné části vltavské kaskády, případně o zvýšení takzvaného „neškodného průtoku“. Málokdo ze starostů a novodobých krajinných architektů tuší, že celá řada v minulosti postavených hrází je dimenzována právě na stávající průtok do 1 500 kubíků, takže zvýšení průtoku na uvažovaných 2 000 kubíků by tato stavby nevydržely. Pokud se týká naopak výrazného zvýšení retenčního prostoru, pak je třeba vědět, že důsledkem by byla v mnoha lokalitách kolem přehrady výrazně zvýšená vzdálenost tamních rekreantů včetně jejich hausbótů k vodě, přičemž by se k ní po desítky metrů v závěrečném stadiu brodili bahnem a letitými nánosy v této přehradě. Možná by to ale mohla být šance pro hledače pokladů, protože pokles hladiny vody by odhalil mnohé předměty, často i cenné, které stávající plocha Orlíku v minulosti pohltila. Tak či tak je smutnou skutečností, že novodobé plány týkající se regulace vody, vodních toků a kvality vody v drtivé většině nevycházejí z reálných znalostí, ale z populismu a hesel na bázi poručíme, větru a dešti, a tedy i vodě.

Samozřejmě, díky vlně ekologismu, která se v polistopadovém období prohnala našimi zákony, je vhodné konstatovat, že jsme si v české a moravské krajině mnohdy dobrovolně a často nesmyslně zkomplikovali život kolem vody a život s vodou a vůbec. Zreálnit některá v minulosti emotivně přijatá opatření je tak často na místě. Je ale naprosto nepřijatelné zneužít možné změny k tomu, abychom jejich prostřednictvím nekriticky vycházeli vstříc cílenému průmyslovému ničení krajiny, která má již tak z minulosti mnohé šrámy, včetně narušené stability vodních režimů. I proto se v naší zemi více než kdy jinde projevuje vodní eroze, ubývá kvalitní půdy, v některých regionech již téměř nelze zemědělsky hospodařit a při velkých povodních umírají lidé.

Zdroj: www.aktualne.cz, ilustrační foto (Lipno – málo vody) Naše voda – Nina Havlová