Ty tam jsou doby, kdy hrálo naše hlavní město poměrně často roli inspirátora v řešení společenských, ekonomických, kulturních či podnikatelských problémů, které trápily a trápí celou naší společnost.

Dnes je Praha spíše příkladem, jak se problémy řešit nemají, což zřejmě nejvíc platí pro osobní dopravu v hlavním městě představující občas až neřešitelné problémy pro „zpovykané Pražáky“. Jednou z méně viditelných oblastí je ale také pojetí pražského hospodářství, kontaminované heslem „česká voda do českých rukou“.

Pomiňme skutečnost, že česká voda je v českých rukou neustále, a že například „trubky“, jimiž proudí pitná voda do domácností a odpadní voda do kanalizací, jsou a vždy byly v majetku Prahy, a věnujme se tomu, co občany a Prahu nejvíce zajímá – totiž penězům. V souvislosti s finančními toky totiž existuje až neuvěřitelné množství mýtů, což se lze vysvětlit především tak, že jimi vedení Prahy odvádí pozornost od svých vlastních chyb. Ty ústí jednak do nesmyslných výdajů, která nelze rozhodně označit za příklad odpovědné starosti o svěřený majetek s péčí řádného hospodáře, a za druhé do nerealistických očekávání zisků, jimiž se Praha obohatí poté, co zvýšila svůj majetkový podíl v Pražských vodovodech kanalizacích (PVK) prostřednictvím své stoprocentně vlastněné společnosti PVS.

Z obou modelových příkladů je významnější ten první, o kterém portál Naše voda už informoval – totiž zbytečné utracení více než šesti miliard korun za vybudování nové Ústřední čistírny odpadních vod (ÚČOV) za situace, kdy bylo možné zhruba za třetinové náklady, než na jaké vyjde nová ÚČOV, zrekonstruovat stávající ÚČOV. Tento úmysl také považovala odborná autorita – společnost JASPERS analyzující velké vodohospodářské projekty pro potřeby Evropské Komise, za nesprávný, a proto Komisi nedoporučila vydávat na budování nové ÚČOV peníze evropských daňových poplatníků. Na výtky JASPERS přitom Praha nereagovala, respektive nedokázala zpracovat uspokojivé odpovědi, které by tak rozsáhlou investici obhájily. Protože ale komunikace mezi Prahou, JASPERS a EU není veřejně známa, šíří vedení Prahy, a to už dlouhodobě, mezi veřejností tezi, že peníze Praha nedostala kvůli dlouhodobé nevýhodné smlouvě s nadnárodní společností Veolia. Jenže právě Veolia nabízela prostřednictvím PVK Praze finanční spoluúčast při rekonstrukci stávající ÚČOV. „PVK jsou připraveny vyjmout ÚČOV z provozní smlouvy,“ uváděly PVK v roce 2012 dopise, který byl adresován tehdejšímu primátorovi Prahy. Zmiňované vyjmutí by přitom podle tehdejších pravidel Evropské Komise Praze využít dotací z EU umožňovalo. Na to si ale současné vedení Prahy patrně nemůže, nebo nechce vzpomenout. A nejen na to. „PVK jsou připraveny nabídnout hlavnímu městu Praze kofinancování projektu na přestavbu ÚČOV.  Toto řešení bude mít nižší dopad na růst cen vodného a stočného než při přijetí dotací, protože tam, kde jsou projekty financovány evropskými dotacemi, je nutné okamžitě zahájit obnovu celého infrastrukturního majetku, což vede k navýšení cen vodného a stočného,“ informovaly PVK vedení Prahy. Přesto se Praha rozhodla pro projekt nové ÚČOV, a v této souvislosti je proto vhodné ještě jednou odcitovat příslušnou pasáž z analýzy JASPERS: … „ Bez ohledu na tyto skutečnosti je třeba říci, že ponechání „předem stanoveného“ technického řešení navzdory uznaným změnám návrhových přítokových parametrů povede k dalším nákladům (investičním i provozním), což nelze považovat za řešení v nejlepším zájmu spotřebitelů, případně investora poskytujícího financování. Vaše argumenty předložené v odpovědi proto nelze považovat ani za racionální, ani akceptovatelné,“ uvádí se v odpovědi na argumentaci Prahy ohledně potřeby budování nové ÚČOV.

Druhým modelovým příkladem poněkud naivních představ vedení Prahy o problematice vodohospodářství je teze, podle níž získá Praha stamiliony korun ročně díky navýšení svého podílu v PVK. Již z uzávěrky PVK je zřejmé, že výše vybraných poplatků za vodné a stočné je něco úplně jiného, než zisk. Zatímco tržby PVK v loňském roce dosáhly téměř 7 miliard korun, čistý zisk činil jen necelých 490 milionů korun. Polovina z toho je tak zhruba 250 milionů (což by byl onen zisk Prahy), není nicméně zřejmé, zdali bude možné obdobný zisk i nadále vytvářet, například proto, že rostou požadavky na investice do nových technologií na úpravu pitné vody a její čištění, i díky nadstandardně přísné tuzemské legislativě. Kromě toho roste množství lokalit, které jsou na hranici své životnosti a bude je třeba intenzivněji, než dosud, obnovovat. Na tyto účely přitom Praha inkasovala od Veolie v minulosti ročně zhruba 2 miliardy korun za pronájem „trubek“, teprve až v posledních letech je ale skutečně vkládala do obnovy sítí. Jinými slovy, „vybydlenost“ vodohospodářské infrastruktury v Praze se prohlubuje. Je tak otázka, zdali se Praze do akcií vložená investice vrátí za oněch deset let, jak si to naplánovali pražští radní. Nejspíš ale ne, takže si budou muset najít další výmluvy a nepřítele, které je o ony peníze připravil. Bohužel je ale třeba konstatovat, že Prahu a Pražany zatím o peníze připravuje vedení města.

Naše voda – Petr Havel, ilustrační foto Naše voda – Nina Havlová