Každá z našich velkých přehrad je stavebním gigantem, který má za sebou zajímavou, leckdy pohnutou historii. Portál Naše voda i proto pro vás připravil o největších a nejvýznamnějších přehradách osvětový seriál. 

Jako první se přichází na řadu údolní nádrž Lipno, která je svou rozlohou 4870 ha největší přehradní nádrží v České republice a se svým objemem 309,5 milionů kubíků vody zaujímá druhé místo v pomyslném žebříčku. Rozkládá se na hranici Národní parku a Chráněné krajinné oblasti Šumava v nadmořské výšce 726 metrů, jižním směrem od Českého Krumlova a na západ od Vyššího Brodu. První plány na využití horního toku Vltavy za účelem získání zdroje energie vznikly už koncem XIV. století. Ty však překazili majitelé pozemků okolo řeky, kterým se záměr vybudovat vodní dílo příliš nelíbil. Další projekt výstavby umělé nádrže v prostoru osady Lipno vznikl ve třicátých letech XX. století, jakýkoliv další pokrok v jeho realizaci zastavila druhá světová válka a až teprve v roce 1948 se zrodila studie, která se stala základem pro vytvoření projektu této přehrady.

Na jaře roku 1951 začaly přípravné práce. Rostly provizorní dřevěné domky pro pracovníky stavby, které pak daly základ pro vybudování moderního sídliště pro zaměstnance. Vznikaly také dílny a další technické budovy, nové příjezdové cesty a silnice. Zároveň bylo třeba připravit terén, což obnášelo nejen vykácení lesů, soliterních dřevin, keřů či alejí, ale rovněž odstranění budov. Zmizelo několik osad a také obec Dolní Vltavice a část Frymburka. O rok později započalo budování přehrady.

Jako první se začala stavět přehradní hráz. To se uskutečňovalo za pomoci kesonů o váze 60 tun. Keson je speciální druh potápěčského zvonu, používaný ve stavebnictví pro práce pod hladinou. Tvarem zvon však nepřipomínal ani vzdáleně. Zjednodušeně řečeno měl podobu obrovské ocelové krabice bez dna, která se vlastní vahou spouštěla do vykopané stavební jámy. Uvnitř byli dělníci, tzv. kesonáři, kteří pracovali na odstraňování podloží. Po zanoření do dostatečné hloubky byl pak keson vyplněn betonem a stal se součást stavby. Váha jednoho naplněného kesonu na dně přehrady dosáhla 230 tun. V roce 1954 poznamenaly stavbu, která se jako každé velké stavební dílo neobešla zcela bez problémů,vytrvalé deště, které zvedly hladinu Vltavy. Naštěstí se podařilo převést přebytečnou vodu do jímky ve Vyšším Brodě, takže na stavbě mohl pokračovat běžný provoz i během trvání dešťů. Pracovalo se na prorážení dvou tlačných šachet o průměru 4,5 metru. Na podzim se začal betonovat gravitační blok.

Důvod k oslavám nastal den před koncem roku 1955: o půl třetí ráno byla Vltava převedena do nového koryta. Ta začala proudit právě základovými výpustěmi nově zbudovaného gravitačního bloku. Na konci první lednové dekády následujícího roku se sešly party razičů, které postupovaly proti sobě při ražení štol od Lipna a od Vyššího Brodu a došlo k jejich propojení. Jejich práce byla naprosto precizní: odchylka prý činila okolo pouhých 5 centimetrů! Na řadu přišlo také budování podzemní hydroelektrárny. Ta se nachází ve skalním masivu a má podobu umělé jeskyně úctyhodných rozměrů – její výška činí okolo 37 metrů. Údajně by se do ní vešla celá pražská katedrála svatého Víta. Samotná hydrocentrála je pak uložena v hloubce téměř 170 metrů. Výlom skály pro hydrocentrálu začal roku 1957.

V souvislosti s vybudováním přehrady Lipno bylo nutné vystavět také další, menší přehradu, kde by se zachycovala voda, vypouštěná z hlavní přehrady při provozu elektrárny. Počítalo se s jejím rovnoměrným vypouštěním do koryta řeky. Vzniklo tedy Lipno II, na kterém byla instalována první lipenská turbína: Kaplanova. V roce 1957 na podzim byla již téměř hotova hráz velké přehrady Lipno I., na jejíž zhotovení bylo použito asi 270 tisíc m3 nejrůznějších druhů zemin, získaných přímo při stavbě přehrady. Závěrečná fáze stavby se datuje do prvních měsíců roku 1958. Protože se počítalo s napouštěním přehrady od 1.března, pracovalo se i v nepříjemném zimním počasí s mrazy, větrem a vánicemi na odstraňování objektů, které ještě stály v zátopovém území. Záměr naplnit přehradu postupně však překazily rozmary počasí. Při náhlé silné oblevě přehradu začala rychle plnit voda z tajícího sněhu ze spádové oblasti. V noci ze 16. na 17. února muselo dojít k rozstřílení ledu, aby nedošlo k poškození mostu. Nájezd na jeho pravou stranu byl totiž pod vodou a spojení mezi oběma břehy bylo přerušeno. Dne 20. února dosáhla hladina kóty 716,35 m a po roztání všeho sněhu okolo přehrady vystoupala až na kótu 717,40 m. Obsah nádrže činil několik milionů kubických metrů vody. Přehrada tak zcela bez problémů zvládla svou první zatěžkávací zkoušku. V na přelomu srpna a září 1958 se začalo s montáží Francisovy turbíny do podzemních prostor hydroelektrárny. V létě příštího roku, konkrétně 15.července podvečer se poprvé roztočily lopatky první turbíny a začala zkouška energetického systému.  Dopadla dobře. Bylo třeba uvést do provozu ještě i druhou turbínu. Ta pak počátkem prosince začala fungovat stejně bezproblémově, jako ta první. Tím byla stavba vodního gigantu uzavřená.

Časově jej lze označit za čtvrtý stupeň takzvané Vltavské kaskády, protože svým vznikem jej předběhla tři vodní díla a sice v roce 1935 Vrané, o deset let později  Štěchovice a roku 1954 také Slapy. Jedná se přitom o první přehradní nádrž, vybudovanou v naší republice po II. světové válce. Je to mimořádné dílo, v době svého vzniku naprosto ojedinělé, které má řadu pozoruhodností a vyznačuje se smělými řešeními. Projektanti byli postaveni před skutečnost, že jsou limitováni terénními podmínkami v místě plánované stavby. Výškový rozdíl mezi Lipnem a Vyšším Brodem činí 163 metry. Protože pro stavbu přes 160 metrů vysoké hráze neměli podmínky u Vyššího Brodu, kde by mohli využít velkého vodního spádu, rozhodli se umístit přehradu s nižší hrází o kus dál proti proudu toku v místěs nejprudším poklesem řeky. Tam naplánovali hydrocentrálu umístěnou hluboko pod hladinou ve skalním masivu, ke které povedou dvě šachty. Těmi bude proudit voda, roztáčející lopatky turbín. Museli však přitom najít novou cestu ven pro vodu, která mizela v nitru země a tak vzniklo nové koryto. Při pohledu na přehradu pozorovatele těžko napadne, co se skrývá pod masou betonu a oceli, přímo v srdci skály.

V knize Tam, kde ryby plují nad vesnicemi autora Vladimíra Michala najdeme srovnání mezi lipenskými proudy a Niagarskými vodopády: zatímco voda v těch niagarských se sama energií pádu ohřívá o 1 C, u českého vodopádu by došlo k ohřátí o 3 C, kdyby však svou sílu nevyužívala k pohánění turbín. Toto umělé vodní dílo bylo vystavěno nejen s cílem získat zdroj kvalitní energie, ale také z důvodů vodohospodářských. Kromě toho, že dravého proudu Vltavy je využíváno pro výrobu elektřiny, přehrada rovněž slouží jako vynikající prostředek k zabraňování povodní. Před jejím vznikem zdaleka nebyly ojedinělé, přicházely takřka každoročně a leckdy se připomínají nejen v historických dokumentech, ale také zašlými ryskami na zdech starých domů. Přehradní nádrž se stala také vyhledávaným rekreačním cílem.

Z těchto důvodů lze považovat výstavbu Lipna za vynikající tah. Smíšené emoce budí skutečnost, že stejně, jako u většiny rozsáhlých vodních staveb, bylo třeba kvůli budování vodní nádrže sáhnout i k nepříliš populárním opatřením, jako je kácení lesů či demolice budov a objektů. Přehrada pohltila rovněž rozsáhlá rašeliniště. Pod hladinou zůstaly také lomy, železniční trať, silnice, kostely, hřbitovy, malé podniky jako například mlýnyči pily a také lidská obydlí, což je vždy nejkontroverznější počin. Konkrétně v případě vodního díla Lipno však převažuje jeho užitná hodnota nad tím, co bylo třeba obětovat. Nebyly hromadně ničeny žádné vesnice, šlo spíše o osady či samostatná stavení, anebo pouze části vesnic. Zatopená sídliště by stejně s největší pravděpodobností postupem času stejně zanikla kvůli odlivu obyvatel z pohraničí. Násilná kolektivizace venkova po roce 1948 totiž přinutila děti místních usedlíků odcházet za prací do vnitrozemí a v menších obcích zůstávali většinou pouze pováleční reemigranti, kteří hospodařili na své půdě a nechtěli se vzdát ani domů, které získali. Zánik řady obcí na levém břehu Vltavy nastal v šedesátých letech v souvislosti s tím, že obyvatelé, kteří zde zůstali již zestárli a začali vymírat. Opuštěné statky a stavení chátraly a musely být zbořeny. Naproti tomu část zatopených obcí se dočkala nové výstavby v poměrně značném rozsahu.

Podívejme se teď na některé technické údaje:

Vodní elektrárna Lipno I. disponuje dvěma soustrojími o jednotkovém výkonu 60 MW, která jsou umístěna v podzemní jeskyni. Voda je k turbínám přiváděna přes vtokový objekt s česlicovými poli dvěma tlačnými šachtami. Přehradní hráz je 296 m dlouhá a vysoká 25 m. Průměrná hloubka je 6,5m, u maximální se uvádí rozpětí 21,5 – 25 m.

Vodní elektrárna Lipno II je průtočná vodní elektrárna s jedním soustrojím, skládajícím se z Kaplanovy turbíny a generátoru o výkonu 1,5 MW. Hráz je o délce 224 m a její výška činí 11,5 m. Rozprostírá se na ploše 45 ha její průměrná hloubka je 3,7 m.

Vodní nádržplní také úlohu oblíbené rekreačního cíle. V okolí přehrady lze najít řadu možností k ubytování a sama vodní plocha skýtá nepřeberné množství možností trávení volného času. Kromě koupání je vyhledávaným rybářským revírem či ideální plochou pro jachting a windsurfing. Je také oblíbeným cílem potápěčů, kteří si rádi dělají výlety proti proudu času a zkoumají trosky zatopených domů pod hladinou. Ostatně, přijďte se přesvědčit…

Kateřina Košutová