Je-li naše země v něčem na posledním místě na světě v rychlosti rozhodování, pak jsou to nepochybně procesy spojené se stavebním řízením. O tom, že je jednou z klíčových legislativních priorit tato řízení zjednodušit a zkrátit, se mluví již mnoho let.

Jistou šancí by přitom mohla být novela stavebního zákona, která je aktuálně v legislativním procesu, je však otázkou, zdali bude v citlivém předvolebním období vůle k nějakým zásadním změnám za situace, kdy se v oboru střetá množství protichůdných lobbistických zájmů. Současnou dikci podmínek územního plánování a stavebních řízení by totiž bylo nejlepší „zguntu“ přepsat. Což nebude jednoduché, zejména v souvislosti s EIA (posuzování vlivů na životní prostředí) i potřebnou změnou pozic a kompetencí jednotlivých povolovacích orgánů a dotčených organizací. Jinými slovy, k vytvoření skutečně funkčního mechanismu stavebních řízení je nutná dobrá příprava a čas.

Minimálně v některých oblastech je ale možná změna jednoduchá, žádoucí a navíc společensky prospěšná. Jde o uvolnění možnosti opravovat rozpadající se drobné protipovodňové stavby, o jejichž údržbu se (nepříliš dobře) starala bývalá Zemědělská vodohospodářská správa (ZVHS). Jen pro představu o rozměru tohoto problému jde v praxi zhruba o 10 000 staveb typu sypané hráze vodních děl, ochranné hráze podél vodních toků, vodohospodářské meliorace, plavební kanály či náhony, a to na 38 000 kilometrech potoků a bystřin, které měla původně ZVHS v gesci.

Základní problém spočívá v tom, že uvedených zhruba 10 000 drobných protipovodňových staveb stojí na privátních pozemcích, což zakládá povinnost vlastníků těchto pozemků tyto stavby udržovat. Na to však nemají vlastníci potřebné finanční prostředky ani motivaci, nehledě na to, že tyto liniové stavby jsou na pozemcích mnoha, často i stovek vlastníků pozemků, přičemž dohoda mezi vlastníky je v drtivé většině případů zhola nemožná. Výsledkem je stav, kdy drobná protipovodňová opatření chátrají a roste tak riziko ohrožení státního, obecního i privátního majetku, přestože poměrně jednoduché řešení existuje.

Stačilo by totiž, aby byla do novely stavebního zákona včleněna definice liniových staveb, a aby nebyly tyto stavby součástí pozemku. V takovém případě by mohly stavby opravovat státní podniky Povodí a Lesy České republiky, které správu drobných vodních toků převzaly od roku 2011 od zrušené ZVHS. Dnes je opravovat nemohou, protože by tato státní podniky zhodnocovaly privátní majetek na privátních pozemcích, což není možné. Pokud by ale stavby nebyly součástí pozemku (a takové příklady existují, například vodovodní a kanalizační potrubí, což je hodně podobný případ), opravy, a to doslova ve veřejném zájmu, by možné byly.

Pozměňovací návrh, který byl v tomto duchu k novele zákona předložen, ale poslanci zatím odmítli. Podle všeho proto, že jim není vůbec znám rozměr problému (viz výše), a možná ani netuší, že existovalo něco jako ZVHS a co po ní zbylo. Neochota zákonodárců je samozřejmě ve fatálním rozporu s dnes a denně hlásanými tezemi o potřebě přizpůsobovat se stále četnějším extrémním projevům počasí generující vyšší rizika povodní nebo sucha. Alespoň část z těchto rizik by byla nižší, pokud by byla možnost opravovat a udržovat díla, která vznikla převážně v letech 1950 až 1990 v době, kdy se problém privátních pozemků neřešil, protože půda patřila všem. Dnes ale privátní půda existuje a minimálně část ze staveb na ní v minulosti postavených k protipovodňové prevenci i prevenci rizik sucha přispívá. Je to našim poslancům jedno, nebo prostě „jenom nevědí, která bije?“

Naše voda – Petr Havel, ilustrační foto (náhon) archiv Naše voda